Tolik na téma film a společnost a teď už k filmu samotnému. Dvanáct do tuctu je jednoduše příjemná podívaná, o jejímž rodinném charakteru svědčí i to, že u nás běží v českém dabingu. Těch dvanáct do tuctu je dětí Toma (Steve Martin) a Kate (Bonnie Hunt) Bakerových. Po úvodní rekapitulaci, jak k téhle demografické anomálii (promo materiály uvádějí, že na jednu rodinu v USA připadá průměrně 1,87 dítěte) došlo, následuje několik více či méně vtipných výstupů na téma rodinná souhra, šťastný život v balíkově, máme se rádi atd. Zápletka? Tom dostane nabídku koučovat prvoligový tým amerického fotbalu, což býval jeho životní sen, ale znamenalo by to odstěhovat se do Chicaga. Další výstupy - manželé se podporují, dětem se nechce, nový dům, šikana ve škole. Ale i Kate má svůj životní sen, a tak když jí z New Yorku zavolají, že jí vydají knihu, rozhodne se tam vyrazit, byť plná obav o rodinu. A že jsou obavy na místě: Tom zkrátka dva týmy - rodinný a fotbalový - sám najednou neutáhne. (Výstupy: všechno jde do háje, což si asi umí každý představit.)
Tohle jednoduché schéma jednak neomylně vede k uvedenému světonázoru, jednak poskytuje základ pro šňůru vděčných komických výstupů (nepadlo tady to slovo už?), směřujících obvykle k neméně vděčné destrukci čehokoliv. Film tak svůj účel - pobavit i poučit cílovou skupinu - plní velmi solidně. Nešlo by to tak snadno nebýt režijně slušně zvládnuté smečky dětí (to natáčení muselo být peklo) a fungující "rodinné" chemie: těm lidem na plátně prostě věříte, že se přes to všechno pošťuchování mají rádi. Herecky snad trochu pokulhává otec v podání Stevea Martina (příliš sitcomovosti, což se ostatně dá vyčíst celé expozici) a Ashton Kutcher (Líbánky, režie týž Shawn Levy jako v tomhle případě) coby narcistní přítel nejstarší z dcer taky mohl trochu ubrat, i když by se pak už asi tolik nebavil. Atmosféru vhodně doplňuje soundtrack s několika kinderpunkovými kousky, ocenit je třeba i fakt, že rodinný rozkol jednu chvíli vypadá temněji, než by člověk od filmu tohohle kalibru čekal... Jinak je ale ve Dvanáct do tuctu všechno na svém místě a je to tak dobře. V rodinné zábavě nemusí být každý den revoluce.
