Česká televize nachystala pro celou první půli roku 2009 cyklus Zlatá šedesátá, jako vhodnou doplňkovou četbu lze doporučit dvě knihy věnované onomu legendárnímu „československému filmovému zázraku“, vydaných Levnými knihami za cenu za pouhých 99 korun.
Spis nazvaný Umlčený film psal Jan Žalman na přelomu sedesátých a sedmdesátých let. V změněných politických podmínkách neměla kniha šanci vyjít, neboť pochvalně rozebírala právě ta díla, která byla stažena z kin (případně se do nich vůbec nedostala). Vybrané kapitoly otiskl až po pádu komunistického režimu časopis Film a doba, knižního vydání se spis dočkal až zásluhou Národního filmového archivu v roce 1993. Chyběly v něm dva oddíly (věnované sci-fi a psychologickým tématům), které editoři neuznali za dosti fundované, aby si zasloužily zveřejnění – jsou skutečně stručnější a méně propracované nežli ostatní kapitoly. Druhé vydání Umlčeného filmu nyní přináší kompletní podobu celé práce.
Žalman svůj text psal v nevelkém časovém odstupu od rozebíraných děl (a své soudy nejspíš později nerevidoval), kniha se podobá rozsáhlé sbírce navzájem pospojovaných recenzí. Na jednotlivé filmy se dívá očima člověka, jenž šedesátá léta považuje za vrchol uvolnění, protože zejména tehdy našel smysl své existence (byl šéfredaktorem Filmu a doby). Jakkoli se už v době prvního vydání se vynořily zpochybňující ohlasy, nezbývá ani dnešnímu čtenáři než obdivovat Žalmanovu argumentační obratnost. Zjišťuje souvislosti, a to i mezinárodní, zdůvodňuje a vysvětluje své postoje, pracuje se širokou citační základnou, jeho rozhled i noblesní vyjadřování, třebaže poznamenané dobovou frazeologií, zdaleka převyšují senzacechtivou upachtěnost většiny dnešních publicistů.
Žalman si všímá všeho, „co nové české vlně“ přecházelo: připomíná jak stalinistický schematismus, tak kritické reakce ně, které se vynořily již koncem padesátých let a byly tvrdě potlačeny. Zkoumá vnitřní diferenciaci „nové vlny“, tvořené nejen průbojnými mladými tvůrci z rodu Miloše Formana či Věry Chytilové, ale zastoupené i starší či dokonce nejstarší generací, která často znovu obrodila svůj talent. Pozornost věnuje i zdánlivě únikovým žánrům, třeba komedii. Vytvářený obraz kinematografie šedesátých let tak získává plastický výraz, neboť se nesoustředí jen na špičkové a všeobecně ceněné produkty. Zbývá ještě dodat, že editor Jan Šiman opatřil knihu přemluvou, průběžnými vysvětlivkami i podrobnými rejstříky.
Publikaci Československá nová vlna sepsal Peter Hames, poprvé byla vydána v roce 1985 a nynější český překlad vznikl podle jejího druhého, aktualizovaného vydání. Tato práce je mimořádně cenná už tím, že se jedná o pohled vnějšího pozorovatele, anglického kritika a teoretika, jenž tuzemskou kinematografii po celá desetiletí bedlivě sledoval. Sice se k českým čtenářům dostaly i jiné zahraniční práce, jenže ty napsali Češi, kteří po vpádu okupačních vojsk emigrovali (A. J.Liehm, Josef Škvorecký). Hamesova kniha je první, která pochází od cizince.
Velice podrobně (a narozdíl od Žalmana v patrném časovém odstupu) zachycuje genezi tolik obdivovaného filmového vzedmutí. Zabývá se společenským i kulturním pozadím celé poválečné historie. Své pojednání člení jednak podle věkového zařazení jednotlivých tvůrců, jednak podle jejich stylotvorného zacílení. Zvlášť vyčleňuje starší generaci a začínající tvůrce, byť se jejich umělecké osudy v šedesátých letech protnuly, ale také rozlišuje autory inklinující k realismu, ke groteskní formanovské drobnokresbě či k obrazotvornosti či experimentu.
O filmech i tendencích sice píše znale i uznale, mnohé filmy, zvláště ty mezinárodně nejznámější, podrobně analyzuje, byť často s nadbytečně podrobnou syžetovou deskripcí. Sporná je snaha škatulkovat. Pak se mu stává, že není s to postihnout měnící se režijní rukopis například Věry Chytilové, jejíž prvotinu O něčem jiném řadí rovněž do experimentální linie, ačkoli režisérka vychází z principů dokumentarizující cinema verité.
Hames některé důležité filmy neviděl a přebírá o nich informace odjinud (například u Kachyňova Směšného pána). Zkreslující je pozornost upřená výhradně na „novovlnnou“ produkci, jako by kromě ní nic jiného neexistovalo. Některé osobnosti, které by zasloužily obsáhlejší pojednání, jsou odsunuty na okraj, například všemu přizpůsobivý Otakar Vávra, jenž nejenže významně zasáhl do filmového dění šedesátých let vlastní tvorbou, ale také jako pedagog FAMU, když odchoval generaci tehdejších debutantů.
Na rozdíl od Žalmana však Hames nepomíjí ani krátkometrážní tvorbu, ať animovanou nebo dokumentární, byť ji zaznamenává útržkovitě a pouze na dvou mimořádných příkladech Jana Švankmajera (jemuž věnoval i samostatnou, u nás dosud bohužel nepřeloženou publikaci) a Karla Vachka. Také orientačně mapuje, co se dělo v éře normalizace a po ní, daří se mu vysledovat klikatou uměleckou dráhu režisérů, ať setrvali ve vlasti nebo odešli za její hranice, třebaže činností v emigraci se již nezabývá.
Český překlad Tomáše Pekárka je čtivý. Oceníme pečlivé zpětné ověření českých názvů i případných dialogických ukázek z rozebíraných filmů. Jen v některých dílčích případech, třeba ve vysvětlivkách, zůstávají ponechány nepřesnosti: například Valčanovův koprodukční film Ezop nebyl zakázán v Bulharsku, nýbrž u nás. Hames také přebírá některé tradované mýty, třeba ten, že Martin Frič zemřel přesně v den ruského vpádu do Československa. Česká redakce měla věnovat větší péči vyčištění textu od podobných nedomyšleností.
Jan Jaroš
