Je pozdní večer roku 1996. Ještě než přijde hodina spánku, tlačí se několik chovanců psychiatrické léčebny u okna, aby mohla zamávat vlaku, jenž jede přes místní viadukt. Atrakci dne si nenechá ujít ani plavovlasá Žanna, která fádní vlakovou soupravu vidí jako žárovkami osvícený expres, ze kterého se do dálky line hudba a zpěv. Kolem stolů, které zasedli její spolupacienti, prochází noblesní Bryan Adams, muž, jemuž se rozhodla darovat své srdce, a zpívá píseň Have you ever really loved a woman?
Že se vám to zdá šílené? A co teprve když si uvědomíme, za jaké situace se tento makabrózní výjev odehrává. Léčebna se nachází na hranici Ingušska a Čečny, kde právě probíhá první čečenská válka. Personál před konfliktem prchá, včetně vrchního lékaře, jenž má namířeno na jednání ohledně transportu pacientů z krizové oblasti do zóny bezpečí. Netuše že bude mít zpoždění, přenechá vedení instituce mladému básníkovi Alimu, jenž se tu skrývá před světem. A když se na druhý den lékař vrátí, máloco a málokoho najde na původním místě...
Režisér Andrej Končalovskij si k novému filmu Dům bláznů sám napsal scénář, jenž postavil na modelové situaci. Tato konstrukce skrývá ve svých základech řadu omezení, ale v Končalovského pojetí má natolik tvárnou podobu, že i přes limitující faktory (uzavření děje do areálu léčebny a časové omezení), snímek působí proměnlivě, až se člověk nestačí divit.
Ze scenáristického hlediska je k úspěchu „odsouzen“ nápad paralely mezi ústavem pro choromyslné a válečným běsněním. Kdo je vlastně větší blázen? Pacienti vyvolávají smích už svým vzezřením, ale smějeme se jim s pocitem určitého studu, soucitu a možná i respektu. Ještě rozporuplnější emoce se k nám dostaví, když je potom vidíme pobíhat po chodbách léčebny, v nichž proti sobě soupeří Rusové a Čečenci. Uzavřeni do svých světů, nevnímají kolem sebe válečné běsnění; čím větší autista, tím působí komičtěji. Absurdita nemizí ani ze zobrazení přímého válečného konfliktu, u něhož nám občas zmrzne úsměv na rtech. Nepřátelské strany obchodují s těly padlých vojáků za dolary, přičemž vyjde najevo, že velitelé čečenských a ruských jednotek kdysi bojovali bok po boku v Afghánistánu.
Jakousi intimní průvodkyní do soukolí paradoxních dějin je hlavní hrdinka Žanna, která přijme nabídku k sňatku od Čečence Ahmeda, původním povoláním herce, netušíc, že tak udělal v žertu. Na její ruskou harmoniku se pak hrají kavkazské písně, při kterých se ve sklepních úkrytech temperamentně tančí. Když se však u Žanny dostaví pochybnosti, zda učinila správně (vždyť oním vyvoleným měl být Bryan Adams!), vrací se zpátky do podlaží, toho času už zachváceného Rusy. Na chodbách, kterými prochází, blikají monitory televizorů, které vysílají oficiální zpravodajství z čečenské války. A když situace začne gradovat, objeví se před jejíma zděšenýma očima vysněný britský zpěvák, jenž za zpěvu romantického hitu prochází sprškou kulek zcela nezasažen.
S „jurodivou“ Žannou se spojuje většina stylizovaných motivů, mezi nimiž dominantní místo zaujímá jablko. Dívka jej vtiskne do dlaně mlčícímu starci, který najednou promluví. Na jeho povrchu vidí bojující národy, jež se na něj obrací s nadějí, proto ovoce odmítá pozřít. Co to přesně znamená, režisér Končalovskij neprozrazuje, stejně jako v případě bílého koně, jenž se pase na dvoře léčebny. Odstup od dílčích interpretací se jakoby promítá do celkového vyznění filmu, který nad probíhajícími událostmi nevynáší soudy, ale spíše je - s vážností nebo ironií - pozoruje. Komediálnost, která při tom vyjde najevo, je z téhož rodu jako v případě Kusturicova Undergroundu (1996). Jejím prostřednictvím je nám sdělován závažný smysl díla, které u Domu bláznů není vázán jen na čečenskou válku: jedná se o podobenství o současné civilizaci vůbec.
Možná proto Andrej Končalovskij, ruský režisér žijící v Americe, dal svému filmu spíše kosmopolitní kabát, za který byl svými kolegy v Rusku kritizován. Oproti předchozím dílům (Sibiriáda, 1978; Slepička Rjaba, 1994) se z něj vytratila „východní“ duše a zůstalo bezchybně vedené vyprávění s řadou efektních scén. Vedle těch, které vyjadřují milostné okouzlení, se do paměti zapíše zejména pád helikoptéry na dvůr ústavu, při kterém nic nevnímající Žanna hraje na tahací harmoniku. Neméně působivý je okamžik, kdy se pacienti dostávají k uloženým zbraním. Zvláště nebezpečná se v tu chvíli zdá hrdinčina korpulentní "kolegyně" (údajně karikatura ruské političky Novodvorské), která se samopalem v ruce křičí: "Pryč s ruským šovinismem!" Je pozoruhodné, že filmový obraz získává v těchto vypjatých scénách až reportážní podobu, která se projevuje mírně rozostřeným a zpomaleným obrazem, pořízeným ruční kamerou.
K nezpochybnitelným hodnotám filmu patří herecké výkony v čele s Julií Vysockou v hlavní roli. Když sledujeme její Žannu, jak se v bílých šatech, s kloboukem na hlavě a harmonikou na hrudi vydá mezi Čečence, aby se stala Ahmedovou nevěstou, nedivíme se, že se tato půvabná herečka stala (kolikátou už?) partnerkou pověstného svůdníka Končalovského. Každá z postav je malým skvostem a nemusí být pojednána v ani ostrých konturách, aby se nám zapsala do paměti. Platí to zejména o básníkovi Alim Stanislava Varkkiho, kterého k Žanně váže nikdy nevyřčené citové pouto, a přesto: když se ti dva objeví spolu na plátně, máme pocit, že právě jim by se v tomto příběhu měla vystrojit veselka.
Neustálé střídání emocionálních poloh, v němž se romantika střídá se smrtelným nebezpečím, činí z vyprávění o jedné bezvýchodné válce divácký film, u kterého budeme zasaženi především absurditou zobrazovaného, aniž bychom museli podrobně znát historické pozadí konfliktu. Oproti zmiňovanému Undergroundu je však v nevýhodě, Dům bláznů neoslňuje svou výpravností, chytlavou muzikou a navíc události v Čečensku mají slábnoucí publicitu. Přesto doufejme, že tento pozoruhodný film bude pro mnohé diváky silným zážitkem.
