Tučňáci zjevně patří mezi nejoblíbenější hrdiny animovaných příběhů: vedlejší, byť výraznou linii získali v Madagaskaru i v samostatné následné grotesce. Tanec a zpěv předvedli v Happy Feet, nyní propadli v Divokých vlnách surfovací vášni a s požitkem se oddávají jízdám po hřebeni mořských vln.
Hrdinou příběhu je Cody, mladý tučňák žlutorohý (se slušivými žlutavými štětičkami na hlavě), jenž se chystá zúčastnit mezinárodní surfařské soutěže pořádané ve slunných tropech. Tam se chystá vystoupit i mírně popletené kuře Joe; s ním se Cody spřátelí. Cody prozrazuje víc nadšení než skutečného umu. Musí podstoupit tvrdý trénink, aby pronikl do tajů surfu. Jen tak odolá arogantnímu protivníkovi, jenž veškeré soupeře zákeřně odstavuje. Codyho se ujme někdejší šampión Velký Zet, nyní se skrývající v ústraní, dávný jeho idol. S bručavým učitelem i jeho svéráznými výukovými metodami se však bude muset nejprve sblížit.
Divoké vlny obsahují to, co očekáváme: prostořekost jednotlivých aktérů, občasné situační gagy, nechybějí ani tklivé písně. Jenže režiséři Ash Brannon (pamatujeme si jej z druhého dílu Toy Story) a Chris Buck (podílel se na Tarzanovi) sáhli po dalším, vypravěčském ozvláštnění. Příběh pojednali jako jednu nekonečnou reportáž z chystané soutěže. Zvídaví dokumentaristé zpovídají zúčastněné účastníky, ti se svěřují přímo do kamery. Můžeme vychutnávat i zpětné opakování některých zvlášť vydařených okamžiků ze soutěžního klání. Výrazná je také inspirace tréninkovými návody; snadno rozpoznáme vliv nejrůznějších děl s výukou „oduševnělých“ bojových sportů, například ze série Karate Kid.
Prolnutí „dokumentárních vstupů“ do animovaného příběhu jistě vytváří zábavný protiklad. Autoři dosahují mnohých překvapivých kontrastů, výsledek přesto nedosahuje předpokládané spontaneity. Spíše jednorázově vytěženým nápadům schází promyšlenější zřetězení. Proto je vnímáme jako izolované vsuvky do příběhu (třeba úvodní „střihový“ přehled tučňáčího surfování s odkazy na egyptské hieroglify i středověké iluminace, s poetikou poškrábaných amatérských filmů či vybledlých barevných záběrů). Vsuvkou jsou i příhody kuřete Joea, zajatého kanibalskými tučňáky. Když se jej chystají uvařit v kotli, Joe si pochvaluje, jak se o něho starají, dokonce koupel mu nachystali. Joe patří mezi karikované, přemrštěně modelované postavičky a má zajišťovat příliv humoru, který v souvislosti s hlavním hrdinou někdy vázne.
Trojrozměrná počítačová animace je bezvadná, do nejmenších podrobností evokuje realitu ve věrohodném postižení i takových jevů, jakými jsou valící se mořské vlny. Tvůrcům se podařilo už pouhým zobrazením vzhledu a pohybu a přiřazeným hlasovým projevem charakterizovat jednotlivé postavy, aniž by museli příliš vysvětlovat jejich náturu slovně. Opět však nezbývá než konstatovat, že doslovná nápodoba klišé z hraných či dokumentárních předloh ničí svébytnou poetiku animace. Ta se v amerických filmech ubírá cestou nejmenšího odporu a rezignovala na autorskou osobitost. I Divoké vlny jsou především další neosobní tovární položkou, v níž hravost je vytěsněna producentskou kalkulací.
