Léčka (Rukajärven Tie) je finský film Oeli Saarely, čerpající z reálií finsko - ruské války (1939). Válečné filmy sice nemám moc rád, protože v nich jde zřídkakdy o něco víc než o konstatování samozřejmých, a tudíž zcela nezajímavých "pravd", jako že válka je špatná, a že žít v míru je mnohem lepší, anebo o přehlídku amerického trikového a akčního umění. Aní jednomu se vysloveně nebráním, ale nevím, jestli je to dost na to, aby kvůli tomu vznikl film. Léčka patří do první skupiny, nabízí obecný příběh o tom, jak lidé nechtějí válčit, jak s láskou vzpomínají na své domovy, rodiny a rozkvetlé sady zničené válečnými hrůzami. Kamera k tomu nabízí celou sadu srdceryvných milostných nebo naopak krutých bojových záběrů a procítěných portrétů. Naštěstí se tím film nevyčerpává. Ukazuje také to, pro co má ještě smysl válečné historické filmy dělat, totiž simulaci možné podoby postapokalyptického světa, světa, který nás možná čeká, a který dnes a denně prožívá třeba lidé v Čečensku, kdy ztracení a bez pravidel bude postupovat krajinou a čekat léčky a útoky nepřátel, stejně jako to ve filmu dělala četa poručíka Eero Perkoli. Nechybí ani poměrně zajímavá morální problematika soustředěná kolem otázky, zda být k bezbranným (nepřátelům, zvířatům) milosrdný. Když připočtu, že mezi hlavními představiteli je vynikající Kari Väänänen, známý např. z Kaurismäkiho epizody ve filmu Noc na Zemi nebo z Leningradských kovbojů, a že portrétní umění kamery, které zachycuje různé stavy válečníkovy mysly a sličná těla finských vikingů je vskutku rafinované, není to zas tak špatný film.

Píseň o lásce a smrti (Ein Lied von Liebe und Tod - Gloomy Sunday) Rolfa Schübela je také pohledem na válku, tentokrát na II.světovou, podle IMDb jde o nejlepší německý film za rok 1999. První, letmý pohled na příběh s určitou nechutí sklouzne po nevábné slupce banálního a všude a pořád dokola omílaného obrazu židovského utrpení a fašistické kruté a nenasytné hrabivosti, zasazeného tentokrát do Budapesti. Kdo ovšem překoná tuto první a nejméně zajímavou vrstvu, bude odměněn přímo rejem rozmanitě se prolínající rovin a souvislostí, které tu ovšem mohu jen naznačit: Předně je to propletence milostných vztahů, v jejichž centru je jedna z nejkrásnějších virtuálních žen, jakou jsme kdy viděl. Ve filmu vyvolává tato žena, Ilon, nezřízenou vášeň a provokuje k sebevraždám. Další rovinou je historie jedné písně, kterou stvoříl klavírista zamilovaný do Ilon, písně, která se proslavila po celé Evropě, a při jejímž poslechu si stovky lidí vzali život. Vlna těchto sebevražd se ve filmu stává jakýmsi předznamenáním války. Dále je divák svědkem velice zajímavého osudu jednoho německého obchodníka, který chtěl založit největší export-import firmu v Německu, a nakonec si založil výnosný obchod s okupačními konfiskáty a se životy deportovaných židů, a mimochodem také miloval Ilon. Dalo by se jít ještě dál, jenže nevím jestli to stojí za to. Estetika celého díla mi totiž stejně až příliš připomíná cibulákový porcelán a atmosféru dobrého nedělního obědu, zakončeného návštěvou kostela. Možná by se dal Gloomy Sunday vysílat v čase filmů pro pamětníky, spolu s Hřebejkovým Musíme si pomáhat.

Únik (Lek, Leak, také jako Amsterdam Blue), Jeana van de Veldeho:
Pokud někdo dává přednost Chandlerovi před Sherlockem Holmesem, tj. americké detektivce před anglickou, tak tohle je film pro něj. Leak je podle mě skvělá nizozemská kriminálka, s výbornou původní muzikou (crossover dance a rocku) hlavně v rychlých pasážích honiček a útěků a s perfektní vibrující, roztančenou kamerou, navozující atmosféru ohrožení a nervozity. Téma je tradiční, mladý policista se smyslem pro spravedlnost je vtažen do smrtící hry kolem drogových obchodů. Postupně zjišťuje, že byl zneužit jako volavka, která měla krýt jiným záda, zažívá vnitřní konflikt, když se musí rozhodovat mezi přátelstvím a zákonem, sám se stává podezřelým, jeho kolegové ho začnou nenávidět, odkrývá propojenost velkého zločinu a policie, ocitá se v zemi nikoho, propuštěn z policejních služeb a v ohrožení, na pokraji smrti a zrady, odkázán jen na vlastní úsudek a rozhodnutí. Něco mezi Schimanskim a geniální Odplatou (Payback) s Melem Gibsonem. V porovnání např. s filmem distribuovaným u nás pod směšným názvem Drsnej Shaft (Shaft) s černošskou hvězdou Samuelem L. Jacksonem a vlastně stejným námětem, se mi Úník líbil mnohem víc.