Dejte dohromady patnáct čelních režisérů, (Kaurismäki, Wenders, Jarmusch, Herzog, Erice, Lee, Chen), každý dostane deset minut, jedno téma (čas). Vznikne umělecké pásmo. Výsledkem tohoto projektu Ten Minutes Older (Dalších deset minut) jsou dvě samostatná celovečerní pásma. To, které se u nás právě bude promítat nese rozlišovací název The Trumpet (Trubka). Je v něm obsaženo 7 interpretací času od tvůrců, z nichž každý slibuje původní, originální pohled na věc (ostatně stejně jako zbylých osm filmařů z druhého dílu, který se zove The Cello.
Je až zarážející, jak se slavní filmaři vesměs nedokázali s tímhle „školním cvičením“ vyrovnat. Ohromení nad vlastní genialitou drtivě vítězí nad jednoduchým cvikem.
S filmovým pásmem se to má jako s běžeckou štafetou, která neběží proti výkonostně různým soupeřům, ale proti ocelovému času světového rekordu. Každý z dílů musí fungovat. To v Trubce bohužel neplatí. Už první segment, Kaurismäkiho etuda o muži, který se odhodlal změnit si život, je formálně natočená skvěle, se všemi autorovými charakteristickými prvky. Podobnými vlastnostmi se vyznačuje i následný segment Víctora Ericeho. A oběma kouskům však také nakonec chybí pointa. Nadějný start se mění v prázdné suché polknutí.
Až Wener Herzog a jeho brutální světlo na střet civilizace a domorodců vyvolá emoce. Zcela podle mě vyhořela epizoda od Wima Wenderse, kde stěží uvěřitelná zápletka (chlapík na smrt přejedený halucinogenními koláčky) končí podivným happy-endem, ce kterém se všechny naděje na paradox rozpíjejí podobně, jako kyselina v hrdinově krvi.
Příhoda Jima Jarmusche sice nedosahuje vtipem nabitých Kafí a cigaret, nicméně ve srovnání s okolní konkurencí je Int. Maringotka, Noc s Chlöe Sevigny v roli herečky, která přebíjí deset minut pauzy mezi klapkami ukázkou toho, že ono to jde.
Nejvíc strhující je pak rozhodně dokument „Vokradli nás“ Spika Leeho. Členové volebního štábu Ala Gora hovoří o minutách, které rozhodly o porážce jejich reprezentanta v minulých prezidentských volbách. Nevídaná dynamika střihu a kontrastní černobílý materiál jejich názory do hlediště pálí zběsilým tempem. A pouliční slang použitý v názvu dává celé historce poněkud sarkastičtější dozvuk, než jak vyznívá hlášená pravda.
Nakonec nejzajímavější částí filmu se pro mě staly grafické předěly s autogramy tvůrců. Takový Jarmusch a Wenders je třeba mají úplně stejné! V jiné rovině tyto artistní předěly jakoby stále zdůrazňovaly, že jde o VÁŽNĚ umělecký film. Jako bych si nevšiml.
U podobných projektů jako Ten Minutes Older nakonec záleží i na divácké shovívavosti k dílům režisérů, kvůli kterým nepřišli. Pokud máte v poli „závodníků“ jednoho favorita, může být těžké sledovat konkurenci. Zde myslím dramaturgie pásem dobře zařadila do Trubky výrazově podobné Kaurismäkiho, Jarmusche a Wenderse. Lee a Herzog způsobí oživení v sále, Erice může překvapit a Chen svým přemýšlivým dílkem vytváří příjemný předěl mezi právě hektickým Leem a realitou konce.
Ve zkratce: Pro fanoušky povinnost, ale já jsem se nevyhnul zklamání.
