Tanec, tanec, tanec. Kolem něj se v novém filmu Roberta Altmana točí úplně všechno. Je to film o tanci, a nebo jenom tanec na filmu? Položte si otázku, jaký je vlastně váš vztah k modernímu baletu a teprve potom se rozhodujte, zda vyrazíte na Company do kina.
Onou „company“ z názvu není žádné prohnilé oligarchické sdružení ani snobský elitářský spolek a ani italský rodinný „podnik“ (jak jsem si původně myslel). „Company“ označuje taneční soubor a film Company je daleko spíš než avizovaným dramatem záznamem několika baletních představeních. Je zbytečné něco naznačovat z děje filmu (jak to u takovýchto textů bývá zvykem), protože ve filmu vlastně o žádný velký příběh nejde. Hlavním zájmem tvůrců bylo totiž přenést co možná nejlépe na plátno výraz a ducha moderního tance. Altmanovým hrdinou je Joffrey Ballet (skutečně existující taneční formace z Chicaga), celý soubor jako jeden organismus. Členové souboru jsou jeho buňkami a jejich vlastní existence je relevantní pouze ve spojení v jednom vlnícím a kroutícím se celku.
Company není takovým druhem filmu, jaký bychom nejspíš očekávali. Osudům jednotlivých tanečníků se věnuje velmi povrchně, nezaobírá se mnoho profesními či lidskými vztahy uvnitř souboru, neanalyzuje způsob jeho fungování ani nepřináší výraznější zamyšlení nad fenoménem tance. Málokdy se během doby projekce ocitneme někde jinde než na jevišti popř. ve zkušebnách. Veškeré dění na plátně je podřízeno zobrazování tanečních výjevů a veškeré výstupy ze zákulisí a soukromí protagonistů jsou v roli pomlček mezi jednotlivými tanečními scénami.
Jelikož základním kamenem snímku jsou taneční scény, záleží velmi na tom, jak tyto sekvence dokážou diváka zaujmout. Domnívám se, že tvůrci odvedli v tomto případě velmi dobrou práci a k úkolu převést expresivitu a působivost živého tanečního vystoupení přistoupili s invencí a kreativitou. Nejde mi o samotné taneční přístupy a choreografie, ale o způsob, jakým byly zobrazeny ve filmu. Skvělý je obraz, působivě vykreslený ve světle a barvách. Barevná, výpravná a světlá místa se střídají se střídmými a temnějšími, přesně, jak to odpovídá potřebnému emočnímu účinku toho kterého vystoupení. Působivosti tanečních scén výborně pomáhá kamera, která je pozoruje z velmi rozmanitých úhlů, dělí obraz do zajímavě komponovaných a barevně výrazných záběrů, pobíhá mezi tanečníky (často jako by vlastně tančila s nimi), zabloudí do zákulisí, spočine mezi diváky a opět se vrací do kola. Altman a jeho filmařský tým nabili filmová taneční vystoupení velkou energií...
Tempo naopak snímek ztrácí v oněch sporých chvílích pohledu do soukromí postav. Zvlášť, když jedinou postavou, jejíž soukromý život trochu poznáváme je nepříliš zajímavá postava tanečnice Ry (Neve Campbellová). Stejně tak je i její soukromí nezajímavé, hlavně proto, že Ry neprodělává žádný vývoj nebo konflikt. To, že hezky (vlastně ne hezky – tohle slovo pan A. nenávidí) tancuje, a že si našla milého chlapce, není opravdu nic pozoruhodného. Otázkou je, zda Altman opravdu chtěl, aby film vypadal přesně takto, a nebo se mu nepodařilo úplně vyladit scénář, který mu přinesli Barbara Turnerová a právě Neve Campbellová.
Jedinou opravdu výraznou postavou, která sice také žádné soukromí nemá ani se nijak nevyvíjí, ale je nepřehlédnutelná, díky šarmu a vtipu, kterým jí obdařil její představitel Malcolm McDowell, je umělecký šéf souboru Alberto Antonelli neboli pan A., který neustále nestíhá a má samozřejmě vždycky pravdu. Časy Mechanického pomeranče jsou sice už dlouho pryč, ale McDowell v Company, konečně po dlouhé době, přesvědčivě ukazuje, že jeho charisma ještě zdaleka nevyprchalo. Ani Campbellová ani nikdo jiný (včetně Jamese Franca, kterému tento očividný herecký plagiát a la mladý Robert DeNiro sérii jeho rozpačitých výkonů nevylepší) se mu herecky nevyrovná.
Způsob, jakým Altman snímek natočil, se velmi podobá dokumentárnímu stylu. Chybí snad už jen scény s „mluvícími hlavami“ a člověk by mohl věřit, že jde opravdu o autentický pohled na to, „jak se žije tanečníkům za velkou louží.“ Vzhledem k obsazení mnoha skutečných postav a osobností ze světa tance, film tak trochu dokumentem je. Neznám tolik dobře Altmanovu tvorbu, ale podle toho, co vím, bych film nejspíš připodobnil k režisérovu dřívějšímu dílu s titulem Pret-a-Porter (Altmanův výlet do světa módy.)
Závěrem lze říct, že Robert Altman určitě natočil hezký film, jemuž však poněkud schází živé a zapálené srdce.
