|
V minulém roce si Jan Cvitković poprvé vyzkoušel pozici za kamerou a jeho černobílý debut Chléb a mléko ocenila porota benátského festivalu Zlatým lvem budoucnosti – ocenění udělované prvním filmům mladých tvůrců, se kterým je spojena dotace 100 000 $. Pokud Volnoběh nadchnul svou civilností a věrohodným vystižením atmosféry (filmový štáb žil dva měsíce přesně v těch pokojích, kde se posléze příběh natáčel), pak míra osobní výpovědi je u Cvitkovićova debutu ještě vyšší. Příběh Ivana, z alkoholické léčebny právě propuštěného muže, je zasazen do režisérova rodného města Tolminu a z filmu je jasně cítit, že tvůrce ví, o čem vypráví. Nápadný posun (srovnáváno s Volnoběhem) také představuje vyznění a konec filmu; studentskou letargii s optimistickým závěrem vystřídala již od počátku tíživá atmosféra nesnadného návratu zpět do normálního života, jenž končí v beznaději.
Malou absurditou, kterou ovšem konec snímku postaví do daleko osudovějšího světla, začíná propuštění Ivana z léčebny. Domů se vrací o den dříve, neboť do zítřejší stávky lékařů se rozhodl zapojit i personál protialkoholického ústavu. Upřímnou radost Ivanovy ženy Sonji nad jeho návratem příliš nesdílí dospívající syn Robi, trávící čas ponejvíce v hospodě se svými vrstevníky. Týž večer ještě Ivan ujišťuje manželku o pevném rozhodnutí nedotknout se alkoholu. Následující ráno jde Ivan do obchodu pro chléb a mléko; cestu zpět mu zkříží starý kamarád Armando a pozve ho na skleničku. Nabídnutý alkohol v hospodě Ivan zprvu důsledně odmítá, ale kamarádovo nechtěné přiznání dávného románku se Sonjou ho pobídne k jedné „na kuráž“…
Čím více se Ivan propíjí zpět do známých stavů opojení, tím více trne Sonja doma na kuchyňské židli s pohledem upřeným na hodiny – každá minuta nemilosrdně ukrajuje z jejího snu o novém životě se stejným člověkem. Když se vydá za Ivanem do hospody, paradoxně je to ona koho (k Ivanem vyvolané potyčce přivolaní) policisté v mýlce naloží a odvezou. Těsně před tím si na záchodku stejné hospody píchá Robi drogu, kvůli které dealerovi (minutová rolička režiséra) zastavil svého walkmana. V sugestivních obrazech pokračuje Cvitković marným bušením Ivana na dveře vlastního bytu – Sonja a Robi v tu chvíli leží na silnici jako aktéři dopravní nehody, kterou zavinila zoufalá Robiho snaha dostihnout na motorce policejní anton, ve kterém je jeho matka. Závěrečná surreálná vize v nemocničním pokoji s brutální hudební stopou pak jen dovrší pocit bezmoci.
Alkoholismus místních starousedlíků, jimž ohnivá voda s osudovou neúprosností pomalu den za dnem vypaluje mozek, představuje Cvitković jako bludný kruh, ze kterého není cesta ven, ani pokud je lemována upřímnou snahou člověka, jenž už se jednou na dně ocitnul. Fatální vyznění režisér podpořil uzavřením děje do pouhých dvou dnů. Ve vedení herců je pro Cvitkoviće charakteristická nenucená civilnost a až mrazivě přesvědčivý je Peter Musevski v titulní roli. Chléb a mléko je univerzálně srozumitelným dílem, které dokáže skrze lokálně ukotvený příběh vyprávět o věcech ignorující hranice států či kultur. Musevského zobrazení Ivana, vzbuzující povědomí „toho chlápka od vedle“, jako by jen potvrzovalo slova režiséra o jeho filmu: „Je o lidech, které všichni dobře známe.“
