Hitem norských kin se v roce 1987 stalo historické mikrodrama Stopař. Film se dokonce prosadil do nominací na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný snímek. Takřka po dvaceti letech po Stopařovi sáhli američtí filmaři, aby si historku o laponském chlapci, prchajícím před tlupou Vikingů, upravili k obrazu svému. Čekejme spíše akčně-dobrodružnou jednohubku.
Kronikáři v Evropě právě do knih poznamenávají deváté století po Kristu. A jsou šťastni, že si ušetří nový zápisek o nájezdu ukrutných bezbožníků ze Skandinávie. Bojovní Vikingové za svůj hlavní směr tentokrát volí západ. Jejich příštími oběťmi se mají stát Indiáni, kteří po staletí nerušeně žili v idylickém sepjetí s přírodou. Ve prospěch bílého muže hovoří mnohé: lepší výzbroj, fyzická převaha, nezměrná touha po krvi i propracovaná bojová taktika. Po několik let je vybíjen jeden kmen za druhým. Naději na obrat může přinést jediný muž – mladý blonďatý válečník Duch (Karl Urban). Před patnácti lety jej ještě jako chlapce nalezla v troskách drakkaru indiánská žena (Michelle Thrushová) a vychovala ho jako vlastního. Včera musel bezmocně přihlížet, jak se jeho vesnice ocitá v plamenech a rodina je povražděna dobyvateli. Dnes nastal den pomsty…
Ten námět už je pořádně obehraný. Krvelačný nepřítel přišel vraždit. A přestože se nezdá, že by jeho počínání mohl kdokoli zastavit, objevuje se hrdina předurčený obrátit běh událostí naruby. Z kořisti se stává lovec. Nerovný souboj jednoho muže proti obrovské přesile začíná... Že to nezní nijak interesantně? To máte pravdu. Nezní. Očekávání spojená s Cestou bojovníka jsou minimální. Díky tomu ale můžeme výsledek prohlásit za příjemné překvapení. Cesta bojovníka dokonce strčí do kapsy jiné indiánské dobrodružství z poslední doby, Gibsonovo Apocalypto (2006). Ambici předstírat vznik přelomového veledíla si tvůrci Cesty naštěstí nekladou; sympaticky přiznávají jediný cíl – pobavit diváka kombinací akce a napětí. A ani etnografickou sondu do života indiánského kmene od tohoto snímku opravdu nečekejme, vždyť v něm hlavní hrdinové hovoří anglicky (sic!). Kdo by snad měl zájem o podobný typ filmu, jež se přitom snaží být důsledně autentický, nechť raději sáhne po Malickově romanci Nový svět (2005).
Cesta bojovníka se tváří jako převyprávění starodávné legendy a jako taková je vybavena mnoha prvky z žánru fantasy. Tomu odpovídá i herectví ústředních protagonistů. Hrdina je náležitě nezranitelný a disponuje šťastnou rukou, která nepřátele zasahuje vždy neomylně a se smrtící přesností. Karl Urban se vrací ke svým „éomerovským“ počátkům, které po něm vyžadují pouze zachmuřený výraz a patetické deklamace. S radou vždy přispěchá moudrý šaman Stopař (otcovský Russell Means), ošetřit rány vypomůže jeho sličná dcera Hvězdný žár (starostlivá Moon Bloodgoodová). A vikingští nájezdníci? Všichni do jednoho i jeden každý zvlášť jsou vybaveni černým démonickým kostýmem a charakterizováni jako krvežíznivé monstrum bez špetky slitování. Jejich vůdce Gunnara ztělesnil Clancy Brown, po mnoha letech od kultovního Highlandera (1986) opět skrznaskrz záporný.
K přednostem Cesty bojovníka musíme počítat překrásné přírodní scenérie, které kameraman Daniel Pearl snímá v ladných celcích a polocelcích. Vizuální ladění do sychravých tónů však brání jakémukoli náznaku idylky à la National Geographic. V tomto světě se schyluje k velkému neštěstí, po kterém vzduch prodchne pachem krve a dýmu... Digitální úpravy obrazu však mají i svou stinnou stránku – namísto mrazivého napětí tvůrci dosáhli spíše chladné odosobnělosti, nezúčastněnosti. Tento pocit ještě zvýrazní několik nepříliš podařených počítačových kouzel, jimiž se chtěl film vyznamenat v samotném závěru. Na opačné straně spektra kvality se nacházejí vcelku originální kostýmy Renée Aprilové. Všechny ostatní složky zůstávají uvězněny v šedi hollywoodského průměru.
Režisér Marcus Nispel v sobě nezapře hororového specialistu (Texaský masakr motorovou pilou, 2003). Své akční dobrodružství se pokouší ozvláštňovat průhledy do temných zákoutí, popřípadě lekavým vykukování zpoza rohu. Přes řemeslnické ztvárnění, jemuž lze vytýkat mnohé, od odosobnělosti až po neschopnost vystříhat se laciných režijních triků, je ale nutno k Cestě bojovníka dodat jediné: kdyby nějak takto vypadal kupříkladu fantastický velkofilm Eragon (2006), nikdo by proti němu neřekl ani popel. Cesta bojovníka není kinematografický zázrak, jenom solidní pohádka pro dospělé, kterým učarovala filmová akce. Dějiny píší jiní, třeba autoři 300: Bitvy u Thermopyl (2007). Cesta bojovníka je příkladem mírné divácké zábavy v mezích zákona.
