Červený drak je remake filmu Manhunter z roku 1986.
Manhunter vznikl coby adaptace románu Thomase Harrise, který napsal i předlohu k Mlčení jehňátek, a na plátně se tak poprvé ocitl dr. Hannibal Lecter: tehdy ho v režii Michaela Manna hrál Brian Cox. Bum, a jsme doma: v Červeném drakovi hraje Lectera "starý známý" Anthony Hopkins a nejde o nic jiného než o "Mlčení jehňátek III.", jakkoliv se děj odehrává snad až příliš těsně před příchodem agentky Clarice (tzv. prequel).
Film se objevuje překvapivě pouhý rok a půl po "druhém dílu" v podobě titulu Hannibal, zatímco mezi Mlčením jehňátek a Hannibalem uteklo dlouhých deset let. Otázka, proč se tentokrát tvůrci ke "kanibalské" dojné krávě vrátili daleko rychleji, vás nakonec bude zaměstnávat mnohem víc než celý Červený drak.
Protože Červený drak je úplně obyčejný film. Ne špatný, nýbrž tak obyčejný, až snad zbytečný, a vyzdvihnout ho lze víceméně jen za to, že se naprosto nesnaží o iluzi vysokého stylu a o závody v nechutnosti, jimiž se tak shodil nebohý Hannibal (taky že Červeného draka Ridley Scott už nerežíroval, nýbrž "jen" spoluprodukoval).
Děj přesně kopíruje Manhuntera. Will Graham (Edward Norton) je speciální agent FBI na odpočinku; býval specialista na vciťování se do psychiky zločinců, ale dopadení masového vraha v osobě kolegy, policejního psychiatra dr. Hannibala Lectera (ehm, Anthony Hopkins), mu tak zamávalo s duševní rovnováhou, že už nechce mít se zločinem nic společného a užívá si na Floridě rodinnou idylku. Ale jak už to bývá, zjeví se agent Crawford (Harvey Keitel), ukáže Grahamovi pár fotek plných krve a Graham je zpátky v akci. Tomuhle vrahovi se říká Zubatý a jeho specialitou je rituální vyvražďování rodin s dětmi. Aby ho Graham dopadl, musí konzultovat Lectera, Lecter navrtá Zubatého do likvidace Grahama, Zubatý – v civilu Francis Dolarhyde (Ralph Fiennes) – se zamiluje do své slepé kolegyně Reby (Emily Watsonová) a tak se to celé nějak pytlíkuje dopředu až do finále s provařeným dvojtým koncem, na který stejně nikdo neskočí.
Průměrnost Červeného draka vynikne ve srovnání s Mlčením jehňátek, které – jakkoliv divoce přeceňované - přece jen znamenalo jistý milník žánru. První výtka má odpověď už v předloze, ale přesto: v Červeném drakovi jsou všechny hlavní postavy muži, takže odpadá kontrast, sexuální napětí, u mužů ochranitelské reflexy a zkrátka všechno, co přichází na řadu, když je hlavní hrdinkou ohrožená žena. Zadruhé: místo toho, aby se padouch Dolarhyde na plátně objevil až v samotném závěru, pobíhá po něm téměř celou druhou polovinu filmu, až mu divák málem začne držet palce. Navíc vypadá sympaticky, jako jediný hraje líp než jen slušně a taky má aspoň nějakou motivaci (zneužívala ho babička – dobře, je to víc komické než originální), zatímco ostatní figury působí jako panáci s jednáním diktovaným scénářem a některé z nich (Crawford, Reba) jsou dokonce dost zbytečné. Děj se natolik tříští do nesourodých linií, až úplně ztrácí tah na bránu. A to ani nemluvím o tom, že "výkladní skříň" předchozích dílů, více či méně démonický Lecter v Hopkinsově podání, v Červeném drakovi připomíná spíše blekotajícího staříka, který si při uslintaných degustacích hraje na velkého pána. Aby Hannibal Lecter Hopkinsovi nakonec neprokázal stejně špatnou službu jako kdysi Anthonymu Perkinsovi role Normana Batese v Psychu...
Červený drak zkrátka působí, jako by vzniknul narychlo, z povinnosti nebo dokonce za trest. Herci podávají ty nejrutinnější výkony, přičemž Edward Norton tu spíš než jako geniální vyšetřovatel vypadá jako unavený Miro Žbirka bez brýlí. Příběh se hýbe kupředu snad jen díky tomu, že filmem posunuje promítačka. A navíc Červený drak obsahuje takovou koncentraci klišé, až máte pocit, že sledujete zprůměrování všech kriminálek za posledních deset let. Při tom všem ten film není úplná katastrofa: může znamenat i zábavu, i když to bude zábava hodně unavená.
Ve zkratce: Červený drak by snad fungoval před dvaceti lety, ale dnes představuje jen zoufale obyčejnou variaci na totéž. A vůbec, jak to, že Hannibal Lecter nedostal trest smrti?
