Festival dokumentů o lidských právech Jeden svět uvedl mimo jiné snímek Černá srdce (…zem není gulatá) Moniky a Břetislava Rychlíkových; k autorskému týmu patří i fotografové Jindřich Štreit a Marie Zachovalová. K nejpůsobivějším momentům této – a nejen této – události patří místo a okolnosti uvedení: samotný festival. Pro dokument si totiž lze sotva přát příznivější prostředí, než plně obsazené kino a vstřícné publikum – z valné části mladé, jež cíleně zvolilo jako večerní program něco jiného než komerční show s romantickým nebo akčním dějem. Projekce, spojené zpravidla s besedami s tvůrci (především u snímků domácí provenience), se vyznačují živou, spontánní reakcí, vděčnými, případně nesouhlasnými zvuky, nikoliv vždy nejtišším komentováním dění na plátně; aniž by to přitom působilo rušivě. Návštěvník programů Jednoho světa se stává součástí společenství, účastníkem společného prožitku, což osamělé promítnutí filmu doma z DVD věru neposkytne.
Přitom film Černá srdce není zrovna nejsnazší filmová podívaná. Divák na ni musí být naladěn. A snad i připraven. Dramatické děje se nekonají, někoho to může nudit, vždyť se tu na první pohled skoro „nic neděje“. Pro skutečný požitek je nutno přijmout – jako jedno z estetických východisek – starou pravdu (mnohými, ale nikoliv všemi dávno objevenou): že život, jeho i zdánlivě nejobyčejnější průběh se může stát tou nejvzrušivější podívanou. Jistěže nezáleží pouze na divákovi, ještě tu musí být přesvědčivý autor, který z toho „života“ dokáže udělat film.
Rychlíkovým se to vesměs daří. Jejich snímek zůstává věrný sběrné metodě, kterou Břetislav Rychlík osvědčil ve svých předchozích dokumentech Jeden rok (o životě několika starých lidí z horských vesnic a samot Horňácka, narozených za Rakouska-Uherska) a Kamenolom boží ( jeden rok v Severních Čechách). Autoři pokračují v obdobné linii. Vybrali čtyři romské rodiny z různých zemí – z Česka, Slovenska, Maďarska a Polska, které žijí ve velmi rozdílných podmínkách: předměstské sídliště, romská osada, industriální oblast, vesnice. A jsou i v různé existenciální situaci, od nejchudších obyvatel slovenské osady až po poměrně slušně zabezpečené české Romy.
Autoři sledují jejich život po celý rok, z reálných situací i vyprávění členů rodin budují jejich příběhy. Trpělivě pozorují plynoucí život „své“ vybrané skupiny, sledují jejich všední dny i rodinné slavnosti, zaznamenávají svébytné názory na život i svět, ukládají do paměti diváka temperamentně projevovanou náboženskou víru. Nearanžují, nestylizují, neinscenují; pokud sami protagonisté mají někdy před kamerou tendenci trochu exhibovat, nechají je tak, neboť i toto je jejich autentický projev. Nevstupují do „děje“ ani rušivými návodnými otázkami, ani komentářem. Takový je i obecný trend značné části českých dokumentů, Rychlíkovi jsou však sympaticky důslední. Jakoby sami splynuli se sledovaným společenstvím, stali se jeho součástí. Akcent na bezprostřední přirozenost podtrhují také fotografie Jindřicha Štreita a Marie Zachystalové, zakomponované většinou jako předěly mezi sekvencemi filmu. Tvoří jakousi působivou tečku za jednotlivými kapitolami. Fotografie ze stejných míst, kde se odehrává i film, jsou výmluvné a působivé (zároveň probíhá v pražské Galerii Langhans výstava obou autorů jako součást programu festivalu Jeden svět.)
Autoři líčí samostatné příběhy čtyř různých rodin; nicméně je pozoruhodné, kolik mají ti lidé společných rysů. Také o tom vydává snímek svědectví. Etnická příbuznost se nezapře: rodinná sounáležitost, projevovaná v každodenní praxi i v slovním projevu; součástí rodin jsou samozřejmě i mrtví, například i ti, kteří zahynuli v lágrech druhé světové války, a rodiny na ně vzpomínají. Jsou si podobní i bezprostředností i upřímnou bezelstností (polská romská spisovatelka si několikrát posteskne, že nedostala „zlaté pero“ hlavní cenu v autorské soutěži), intenzivním vztahem k Bohu, temperamentem, muzikálností. A na druhé straně místy zas jistou odevzdaností, s níž přijímají svůj úděl a určitou sociální výlučnost. Pozor – v žádné z těchto „filmových“ rodin však nejde o vyloučenost! Zdá se, že autoři při výběru pečlivě dbali na to, aby líčili život rodin, které jsou aktivní, svým způsobem kreativní, dokážou přemýšlet o sobě, o jiných a o své komunitě zvláště, vesměs pracují a dělají leccos i pro celek. K působivým momentům snímku podtrhujícím příbuzné rysy, patří setkání příslušníků rodin z různých zemí: nic se tu nepředstírá, nikoliv všichni jsou např. schopni se domluvit romsky a tak chvílemi musí zasáhnout tlumočník, ale je zřetelné, že si přesto rozumějí – jsou zkrátka „jedné krve ty a já.“
Téměř devadesátiminutová Černá srdce zaujmou poctivostí přístupu k tématu, opravdovostí, úsilím po autenticitě i neskrývaným fanděním protagonistům (aniž by o tom však padlo slovo). Tvůrcům by však neškodilo, kdyby přece jen zvážili rozsah – zejména v závěru působí poněkud rozvlekle až zdlouhavě.
Agáta Pilátová
