Britský komik Sacha Baron Cohen na filmovém plátně oživuje již druhou ze tří postav známou z jeho pořadu Da Ali G Show. V celovečerní komedii s „vachkovsky“ dlouhým názvem Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu se neobjevuje britský gangsta rapper Ali G (viz čtyři roky starý snímek Ali G Indahouse – Film), ani homosexuální vídeňský módní komentátor Brüno, ale „nejlepší televizní reportér Kazašské státní televize“ Borat Sagdijev. Jeho putování po Americe zřejmě rozdělí diváckou i kritickou obec na krajně protichůdné tábory. Při hodnocení filmu bude nejvíce záležet na tom, jak má kdo individuálně nastavenu záklopku toho, co ještě považuje za vkusné a co nikoli, kolik je komu let či jak má kdo vyvinuté sklony k infantilitě a nakolik je pro něho slovo „trapné“ synonymem pro výrazy „zábavné“, „husté“ a „suprové“. Respektive „fajné“.
Borat Sagdijev je pověřen kazašskou vládou, aby v USA natočil instruktážní dokument o „zemi neomezených možností“. Kulturně i sociálně zaostalý antisemita a misogyn se ovšem skrze televizní obrazovku zamiluje do hvězdy seriálu Pobřežní hlídka Pamely Andersonové a rozhodne se za ní jet i se svým tělnatým producentem do Kalifornie, aby ji připravil o panenství... Zmíněná televizní „talk show“ je postavena na principu, že Sacha Baron Cohen hovoří s více či méně známými kulturními i politickými osobnostmi a uvádí je do krajních rozpaků svým nemožným chováním. Jeho hosté totiž nevědí, že blb, který s nimi vede diskusi, není skutečný reportér.
Základní, po celou dobu monotónně se opakující princip „primitiv z Východu zpovídá lépe oblečené primitivy ze Západu“ ale ve filmu oslabuje skutečnost, že ačkoli je komedie poskládána z Boratových konfrontací se skutečnými Američany, některé z nich byly zinscenovány. Ve snímku se sice objevují scény vzniklé na principu „skryté kamery“ (sekvence, v nichž Borat zastavuje na ulici kolemjdoucí, kteří před ním štítivě prchají v domnění, že jde o nějakého úchyla), ale většina účastníků pochopitelně o kameře ví – a také podle toho reaguje. Propastné rozdíly mezi tím, jak jsou některé scény absurdně vypointovány (výjevy z kazašské vesnice, chytání Pamely Andersonové do svatebního pytle), zatímco jiné vyšumí zcela do prázdna (setkání s černošskými hiphopery, devastační výstup v starožitnictví) tak vzbuzují otázku, kolik procent filmu nakonec skutečně tvoří improvizace a kolik vzniklo podle scénáře (původního režiséra Todda Philipse vzhledem k neshodám s komikem nahradil Larry Charles).
Sacha Baron Cohen bývá pro své imitační a improvizační schopnosti přirovnáván k Peteru Sellersovi. Je to ale zavádějící srovnání: film se totiž rozmělňuje v pásmo prvoplánových a puberťácky oplzlých sexuálních a fekálních gagů, které útočí na nejnižší pudy a jejichž vyznění nepřesahuje úroveň nápisů na pánských záchodech v hospodě čtvrté cenové skupiny. To vše navíc v kazašsky zprzněné angličtině (Františkem Fukou adekvátně přeložené do „kazašské češtiny“). Aby bylo jasno: ve filmech mi nevadí ani vulgarismy, ani cynický humor, pokud mají své opodstatnění. Například frekvence obscénních vizuálních i verbálních gagů v seriálu Městečko South Park (či v jeho filmové verzi) je jistě extrémní, vytváří však podhoubí pro drsnou sociální satiru a jízlivé politické komentáře, jaké nenajdeme ani ve snímcích největších „kritiků společenských mravů“ Olivera Stona či Roberta Altmana.
Sacha Baron Cohen však vulgaritu často používá jen pro vulgaritu samotnou. Je pravda, že zesměšňuje americké ignoranství, omezenost a předsudky (scény s prodavači aut či zbraní, kteří klidně přecházejí jeho antisemitské urážky) i xenofobii vůči muslimům, gayům a židům (sám komik je ortodoxní žid britsko-pakistánsko-iráckého původu). A že se také vysmívá náboženskému sektářství a pokrytecké politické korektnosti. Jenže kritika současné neokonzervativní Ameriky (nejzřetelnější ve scéně na rodeu, v níž Borat za nadšeného aplausu vyjádří podporu „americké teroristické válce“ prohlášeními typu: „Kéž George Bush vypije krev všech mužů, žen a dětí v Iráku!“) tvoří jen malou část filmu.
Jádrem taškařice jsou dehonestující výpady vůči nejrůznějším etnikům a menšinám (které často – jako v případě setkání s feministkami – vyznívají zcela bezradně), nechutné vyměšovací legrácky v duchu buranských komedií (Borat přinese ke stolu, u něhož sedí naškrobeně distinguovaná společnost, své vlastní výkaly) a narážky sexuální (reportérovu manželku znásilní medvěd) či sexistické (hlášky typu „ženy mají mozek velký jak veverka“). Do až jakého extrému je bavič schopen zajít, nejlépe dokládá scéna, v níž rvačka dvou nahých chlapíků skončí v simulaci polohy „69“ a před Boratovým obličejem se v detailu odpudivě rozteče obrovská řiť jeho obézního producenta.
Svého času se vedly polemiky o „etičnost“ televizního cyklu Česká soda, její tvůrci však nezacházeli do takových pokleslostí, v nichž si Sacha Baron Cohen libuje. Nelze se divit představitelům Kazašské republiky, že proti uvedení snímku protestují. Komik totiž tuto zemi líčí jako místo, kde se ženy živí prostitucí, muži znásilňují lidi i zvířata, pravidelně se tam pořádá „židobraní“ a vyváží se z ní nejvíce draslíku. Toto opakující se zdůrazňování kazašské primitivnosti nakonec přebíjí i onu proklamovanou kritiku „amerycké kultůry“. Ostatně v kině sami uvidíte, čemu se diváci budou smát víc.
