V dobrodružné komedii Ať žijí rytíři! minulost vystupuje jen jako barvitá kulisa: dětští hrdinové se podobají dnešním rozjuchaným teenagerům a s předstíranou laskavostí promlouvající zloduch připomene leckterého intrikujícího zbohatlíka. Ovšem tyto figurky jsou naprosto podřízené bezpočetným žánrovým klišé, někdy naplňovaným s až rušivou usilovností (jako v případě úvodní sekvence, kdy rozdováděná mládež hrající si na schovávanou groteskně překáží dospělým v jejich práci, případně do nekonečna se opakující skřípavé otevírání dveří). Ale v daném kontextu pak nemůže překvapit, že se vytratilo jak náboženství, tak škola, jako kdyby hrdinové podnikli napínavou prázdninovou hru na válečníky. Ať žijí rytíři! patří mezi díla nejen určená dětskému publiku, ale pozornost si získává i obsazením dětí do hlavních rolí. Právě ony se stávají rozhodujícím nositelem odporu proti ničemníkům.
Podobné příklady lze vystopovat i z tvorby dřívějších desetiletí: z tuzemské tvorby připomenu aspoň snímek Na Žižkově válečném voze (1968) a komedii Ať žijí duchové (1977).
Režisér „rytířů“ Karel Janák má s pohádkově zbarvenou minulostí své zkušenosti, počínaje nedokončeným projektem Cizinci v čase a konče chystanými Lovci mamutů. Janák se proslavil reklamami na televizní pořady a teenagerskými komediemi Snowboarďáci a Rafťáci (a vedle nich i méně známi ryze dětskými příběhy), nejsem si však jist, zda má ještě nějaké další ambice vyjma snahy co nejlépe se vlichotit do přízně předpokládaného publika. Ať žijí rytíři! přinášejí zjevnou sázku na osvědčené jistoty, občas dokonce postřehneme i náznak prodlevy v toku vyprávění, aby se diváci mohli dosyta zasmát. Navíc se jedná o sestřih (obratně provedený, bez rušivých spojů po vypouštěných epizodách) sedmidílného televizního seriálu prozatím nazvaného Než se táta vrátí.
Snímek Ať žijí rytíři! jistě naplní kina, ale trochu se děsím toho, že celá generace dětí bude vkusově utvářena právě touto rozpornou podívanou. Janák svou pozornost upíná na partu teenagerů, od nejmladších k dospívajícím, kteří se musí sami ujmout obrany rodné tvrze, když se vynoří slizký nepřítel - chamtivý soused prahnoucí po kvetoucím panství (které je však zřejmě liduprázdné, neboť kromě nezbytné posádky není nikoho jiného vidět).
Martin z Vamberka, vylákán křivým obviněním na královský dvůr, ale během cesty lstivě zajatý, je dlouho bezmocný, avšak o osud dětí se strachuje zbytečně. Podnikaví malí obránci dokáží vetřelce vystrnadit i zahnat, nápaditá obrana, využití pověrečnosti i nečekaná znalost bouchacího prášku jsou zdrojem častých, povětšinou ovšem izolovaných a nerozvíjených gagů. Navíc padouch, jenž s okázalým uspokojením dává najevo svou ničemnost, je natolik padouchovitý, že si ani nevšimne, že k protivníkům se přidal i jeho syn, když zajatcům pomohl uniknout z hladomorny a spolu s nimi se zařadil mezi obránce obléhané usedlosti.
Inscenačně i vypravěčsky klišovité dílko stěží něčím upoutá. Kameraman Martin Preiss si hledí hlavně syté barevnosti, herecké ztvárnění je zploštělé a jednotvárné. Dětské postavy (včetně Terezy Voříškové v úloze schovanky Jany) převážily k bezstarostnému juchání, u dospělých nalézáme více či méně výrazné karikující rysy. Zatímco kladné postavy (včetně starostlivého Martina z Vamberka, jehož ztvárnil David Prachař) zůstávají bezbarvé a neživotné, více nadsázky nacházíme u záporných jedinců. Ti se rádi vyhřívají ve svém záporáctví, ale současně se tetelí hrůzou z postihů, kterými vyhrožuje jejich pán, příznačně pojmenovaný Albrecht z Krvenos.
Toho si zahrál Pavel Kříž s rozmarným výrazem ve tváři, blízek (sebe)parodii zvoleného typu. Opatřen kudrnatou kšticí a s rozmarným úsměvem ve tváři trousí medové lichotky, aby vzápětí se stejnou laskavostí kochal vražednickými záměry. Tento ničema náleží mezi ničemy hravé, kteří svým chováním rádi matou a důvěřivé pocestné překvapují bezmeznou podlostí. Schází mu jedině, aby se radoval – podobně jako báječní padouši Miloše Kopeckého v řadě skvělých parodií – ze své ukázkové zvrhlosti. Škoda, že v podobném duchu nebyl stylizován celý film.
