Na prstech jedné ruky lze spočítat hrdiny evropského komiksu, kteří se svou popularitou vyrovnají americkým supermanům. Chrabrý Gal Asterix však mezi tyto vyvolené jistojistě patří. A je tomu tak už od konce padesátých let, kdy se zrodil v hlavě scenáristy Reného Goscinnyho a pod rukama kreslíře Alberta Uderza.
Cesta k Asterixovu vzniku započala v roce 1959, kdy Goscinny a Uderzo zakládají komiksový časopis Pilote. A vzápětí se stůj co stůj snaží nalézt hrdinu, jenž by mohl konkurovat americkému importu a jehož by si Francouzi skutečně vzali za svého. První volbou byla klasická bajka o rytíři Renartovi (neboli Lišákovi). Ten však už mezitím uvízl ve spárech konkurence, a tak se pozornost autorů obrátila do starověké Galie. Vylíhl se Asterix, drobný mužík, jenž své nepřátele dovede přemoci silou (kterou mu dodává kouzelný lektvar), ale také je umí jak se patří přechytračit. Dobyvační Římané v čele s Juliem Caesarem neměli šanci. A co teprve, když se k Asterixovi připojí jeho sousedé z malé bezejmenné vesničky, která jediná odolává agresorům. Za dobrodružstvími Asterixe pravidelně doprovází přitroublý hromotluk Obelix, jenž jako dítě spadl do kotle s lektvarem, a tak jej nadlidská síla nikdy neopouští. Jedinou Obelixovou slabinou je slabost pro jídlo v každé podobě i množství. Zapomenout bychom neměli ani na Obelixova drobného psíka Idefixe a většina příběhů se neobejde bez moudrého, ale občas poněkud pomateného druida Panoramixe.
Ať už chceme Asterixovi vyčítat cokoli, jedno mu upřít nemůžeme: je to hrdina, jež nemá ve světě komiksu obdoby. Snad právě proto si jej čtenáři brzy zamilovali a časopis Pilote si kupovali pouze a jen proto, aby měli přehled o jeho nejnovějších eskapádách. Už v roce 1961 navíc vyšlo první komiksové album s Asterixovými příhodami a do dnešní chvíle na ně navázalo dalších 32 knih. Asterix a jeho přátelé se ale protlačili také na filmové plátno (do těchto dní vzniklo osm animovaných snímků a ke dvěma hraným by měl zanedlouho přibýt třetí). A ani film nebyl pro Asterixe poslední metou: v roce 1989 byl nedaleko Paříže otevřen Parc Astérix, zábavní park, jež úspěšně konkuruje evropskému Disneylandu. O stovkách předmětů s podobiznou populárního hrdiny raději ani nemluvě.
Přestože Uderzova uhlazená a jednoduchá kresba i prostinký děj v duchu animované grotesky napovídají, že si Asterix nachází čtenáře pouze mezi nejmenšími čtenáři, není tomu tak bezezbytku. Své si v příbězích často najde také dospělák – vždyť scénáře obsahují celou řadu narážek na literární klasiku nebo odkazů na naši současnost (a v poslední době také na dnešní popkulturu). Příležitostí k takovýmto citacím měli tvůrci už spoustu: vždyť Asterix s Obelixem se už setkali nejen s Římany, ale také s Egypťany, Brity, Indy a dokonce i Atlantiďany. Zúčastnili se olympijských her i antické obdoby Tour de France. A dosud poslední album Nebe mu padá na hlavu (2005) je střetem dvou mimozemských ras (jedna reprezentuje svět amerického komiksu a druhá japonskou mangu), do kterého nedobrovolně vstupují naši hrdinové. Z výše řečeného je asi zřejmé, že ne všechny příběhy si dokázaly udržet vysokou míru kvality. Zejména po smrti scenáristy Goscinnyho v roce 1977 už samotný Uderzo nemá mnoho co nabídnout a občas vysloveně vaří z vody. Na popularitě komiksu se to však příliš nepodepsalo a Asterix dodnes v Evropě patří k tomu nejprodávanějšímu.
Osm animovaných snímků, z nichž ten poslední, Asterix a Vikingové (2006), vstoupil i do českých kin, se pokouší těžit z úspěchu komiksu a mnoho nového nepřináší. Většina kopíruje nejen výtvarnou stylizaci předlohy, ale také děj jednotlivých alb. Například první z filmů, Asterix a Galové (1967), navazuje na stejnojmennou komiksovou knihu, která sérii Asterixových příběhů zahájila. Snímky ale pohříchu postrádají švih předlohy a jsou prostinkými kreslenými groteskami určenými výhradně dětskému divákovi. Nalezneme mezi nimi ale dvě světlé výjimky: v pořadí druhý film z celé série Asterix a Kleopatra (1968) a následné 12 úkolů pro Asterixe (1976). Není jistě náhodou, že se jedná o jediné tituly, na nichž se podíleli Goscinny s Uderzem. „Kleopatra“ je snímkem doslova nabitým rozmanitými, často až surreálními fórky, za které by se nemuseli stydět ani Monty Pythoni. Průběh sázky mezi marnivou hysteričkou Kleopatrou a narcistickým domýšlivcem Juliem Caesarem se tak zásluhou našich hrdinů proměňuje v přehlídku rozpustilých gagů, kterým odolá jenom notorický suchar. Snímek 12 úkolů pro Asterixe, v němž se oba Galové perou s úlohami, nad kterými by se sklonil snad i kolega Herkules, vyniká hlavně díky precizně vypointovanému slovnímu humoru.
Dobré jméno Asterixovi a jeho přátelům rozhodně nedělají hrané velkofilmy s hvězdami francouzské kinematografie Christianem Clavierem jako Asterixem (ve třetím díle jej vystřídal Clovis Cornillac) a Gérardem Depardieuem v roli Obelixe. Snímky – Asterix a Obelix (1999), Asterix a Obelix: Mise Kleopatra (2002) a Asterix a olympijské hry (2008) – mohou díky nejmodernějším trikovým technologiím převést humor kreslených grotesek do „reálu“, kouzlo komiksové nadsázky se ale při pohledu na živé herce vytrácí. Mise Kleopatra navíc doplácí na nadbytek parodických citací z akčních hitů posledních let; totéž platí. Srovnání obou „Kleopater“, animované a hrané, tak snad ve všech směrech vyznívá ve prospěch té první. Olympijské hry (volně vycházejí z 12 úkolů pro Asterixe) zase zbytečně často žertují na konto sportovního světa dneška; hvězdým cameům Michaelu Schumacherovi, Zinedinu Zidanovi či Tonymu Parkerovi film zbytečně poklonkuje. Avšak spatřit Alaina Delona jako Julia Caesara se vyplatí.
