Teologický thriller Andělé a démoni vznikl podle stejnojmenné předlohy Dana Browna z roku 2000, kterou lze chápat jako „rozcvičku“ na jeho pozdější bestseller Šifra Mistra Leonarda (2003). Oslavovaný i vysmívaný beletrista Brown v něm prvně představil profesora náboženské ikonologie na harvardské univerzitě Roberta Langdona. Ten již zde odhaluje tajemství, jež mohou otřást základy katolické církve. Román Andělé a démoni je rozvíjen podle zcela identického syžetového i formálního vzorce jako Šifra (kniha je strukturována do krátkých kapitol, které v nejnapínavější chvíli skončí a děj přeskočí do jiných kulis a k jiným postavám). Díky mystifikačnímu propojování obecně známých skutečností s vlastní čirou fikcí Brown oslovuje hlavně čtenáře, které vzrušují konspirační teorie, aniž by ale měli souvislejší povědomí o historii, náboženství, umění (a tentokrát i o kvantové fyzice). Na své si přijdou ti, kteří příliš nezkoumají, co všechno autor zamlžuje, překrucuje nebo zcela vymýšlí.
Andělé a démoni jsou příběhem o prastarém střetu vědy a víry. Symbolicky je zhmotňují ženevský výzkumný ústav částicové fyziky CERN a Vatikán. Na rozdíl od knižní předlohy, která se odehrává před událostmi Šifry Mistra Leonarda, se filmová verze příběhu odvíjí až po vyzrazení „Ježíšova největšího tajemství“. Tématem filmu je znovuzrození tajného bratrstva iluminátů, které se začíná mstít nenáviděné katolické církvi za její odvěké křivdy. Symbolog Robert Langdon (Tom Hanks), doprovázený italskou vědkyní z laboratoří CERNu Vittorií (Ayelet Zurerová), musí mezi římskými kostely, „oltáři vědy“, uměleckými díly, architektonickými památkami a vlhkými kryptami v časové tísni znovu luštit šifrované hádanky. Přivádějí jej na stopu vraha, jenž během volby papeže (konkláve) rituálně popravuje unesené kandidáty na papežský stolec – využívá přitom podstaty čtyř základních elementů. Mezitím kdesi v útrobách Vatikánu, zatímco kardinálové rozhodují o volbě Svatého otce, odtikávají poslední minuty časované bomby z elektricky nabité antihmoty.
Adaptace přehnaně popisného románu se – navzdory své kritiky rozcupované filmové verzi Šifry Mistra Leonarda – znovu ujal hollywoodský rutinér Ron Howard. Výsledek je skoro ještě problematičtější. Jednak druhý film vznikal podle slabší předlohy (tj. méně napínavé a více fantasmagorické). Ačkoli se to v něm jen hemží mysteriózními ambigramy a ocejchovanými mrtvolami, film působí až překvapivě asketicky. Je v něm minimum akčních momentů. Ale především se ona záplava učených slov učeně jen tváří a většina rébusů je banální nebo nesmyslná.
Bezmála dvouapůlhodinový film se soustředil výhradně na iluminátskou linii čtyřistašedesátistránkové předlohy, takže nepůsobí tolik roztříštěně jako jeho předchůdce. Některé postavy se kvůli nezbytnému zredukování vedlejších motivů a několika dějovým změnám stávají zbytečnými. Především to platí pro italskou fyzičku Vittorii, jež má v knize romantické pletky s Langdonem. Filmaři sice nejvíce pošetilé momenty utlumili (třeba „bondovsky“ absurdní manévry s helikoptérou), jiné logické lapsy ale do příběhu sami vnesli. Taková je scéna, v níž mnohonásobný vrah, pracující pro ilumináty, z nepochopitelných důvodů ponechá při životě bezmocnou ústřední dvojici hrdinů, ačkoli jej po celou dobu pronásledují a celé spiknutí fatálně ohrožují. Klíčová „matoucí“ scéna, která vytváří prostor pro „šokující“ pointu, je zinscenována až příliš průhledně. Mnoho pak už nezachrání ani hvězdné mezinárodní obsazení (Ewan McGregor, Stellan Skarsgård, Armin Mueller-Stahl).
Brown stejně jako v Šifře Mistra Leonarda využívá pro rozvíjení zápletky odkazy na různá proslulá umělecká díla (tentokrát jsou to sochy barokního umělce Giana Lorenza Berniniho), činí tak ale opět povrchně. Zatímco v Šifře Mistra Leonarda nebyla tajemství zakódována „uvnitř“ da Vinciho obrazů (s výjimkou Poslední večeře), Berniniho sochy jsou degradovány jen na mramorové rozcestníky, které označují, kudy vede Galileova Stezka k osvícení. Brown, ani Howard si hlouběji nevšímají tak mnohoznačného arcidíla, jakým je extatické sousoší Vidění sv. Terezie v kapli Cornarů v kostele Santa Maria della Vittoria. S jeho dvojsmyslnými výklady si nepohrávají, zajímá je pouze hrot ohnivého šípu v ruce anděla, neboť připomíná směrovku ukazující cestu.
Římská diecéze filmařům zakázala natáčet na autentických místech a tvůrci tudíž museli v Los Angeles postavit věrné repliky Svatopetrského náměstí či Sixtinské kaple. K dokončenému snímku Vatikán přesto zaujímá smířlivější stanovisko než k Šifře Mistra Leonarda. Není se čemu divit: film je vůči katolické církvi v mnohém korektnější, uctivější a úzkostlivě se vyhýbá „svatokrádežným“ odhalením. V podstatě to je jen taková religiózně maskovaná, jinak zcela neškodná „kunsthistorická bojovka“.
