Po uvedení výjimečného filmu Nazarín pokračoval Luis Buñuel natáčením tří koprodukcí: mexicko-francouzského filmu Horečka stoupá v El Pao (1959), mexicko-amerického filmu Mladé děvče (1960) a mexicko-španělského filmu Viridiana (1961). Tento poslední film znamenal pro režiséra návrat do vlasti po mnoha letech a navíc opět skandál při uvedení na festivalu v Cannes. Do hlavní role filmu obsadil mexickou herečku Silvii Pinal.

Anděl zkázy je Buñuelovým následujícím filmem, který začal natáčet počátkem roku 1962 v mexických filmových studiích Churubusco. Producentem filmu je Gustavo Alatriste, shodou okolností (?) manžel Silvie Pinal. Luis Buñuel tak opět vstoupil na sto procent do mexického filmu, který procházel krizí komerční i estetickou. Všichni velcí mexičtí režiséři (např. Emilio Fernández, Julio Bracho, či Roberto Gavaldón) upadli do schematičnosti a Buñuel jakožto samotář a ojedinělý případ byl nadějí národní kinematografie. Chopil se tedy myšlenky, kterou rozpracoval již kolem roku 1940 během svého pobytu v New Yorku a doufal, že k její realizaci bude mít prostor i peníze.

Ve spolupráci se svým spoluscénáristou Luisem Alcorizou (již od filmu Zapomenutí) rozvedl příběh odehrávající se v jedné místnosti starého šlechtického domu, kde zůstane uvězněna skupina dvaceti hostů a nikdo z hostů, ani pán domu, netuší příčinu svého uvěznění.

Režisér se vrátil k mnoha svým oblíbeným tématům známým již z Andaluského psa nebo Zlatého věku. Uvěznění způsobuje mnoho problémů (nedostatek potravin a vody), což postupně vytváří napětí, které zbavuje některé jedince civilizačních návyků a u všech odhaluje jejich pravou povahu.

Atmosféra v pokoji houstne s nehodami, které se vrší jedna na druhou – jedna stará paní umírá a je pohřbena ve skříni v pokoji; nábytek a hudební nástroje jsou postupně použity na oheň, na kterém jsou upečeni berani, kteří se objeví v pokoji řízením jakési vyšší prozřetelnosti; druhá část skříně je přeměněna v toaletu, kde někteří vidí propast, potok a letícího orla; domem pobíhá obrovský černý medvěd a nakonec všichni začínají mít kolektivní vidiny.

Těžké životní podmínky dohání některé jedince k šílenství a téměř se začnou mezi sebou zabíjet. Mezitím dům obklopí rodiny trosečníků, ale ani oni nejsou schopni proniknout dovnitř. Jeden z vězňů přijde na způsob, jak se mohou osvobodit. Musí opakovat naprosto přesně všechny činnosti, tak jak je dělali při svém příchodu. Vděční za své osvobození nechají všichni postižení sloužit Te Deum v katedrále. Jedním z posledních záběrů filmu je pohled na beránky zaplavující kostel, který se tak změní ve vězení.

Luis Buñuel označil tento film za parabolu životních podmínek měšťáctva. Nicméně zjevně je toto dílo především režisérovým návratem k surrealismu. Nic ve filmu nepodléhá logice našeho myšlení. Některé scény se opakují a to pouze z pohledu někoho jiného.

Mnoho dialogů připomíná poetiku Zlatého věku, nebo jsou doslova citovány avantgardní básně Luise Buñuela. Ve filmu jsou všechny buñuelovské atributy – absurdita, karikatura, satira, nesmyslnost.

Anděl zkázy by mohl a byl analyzován na tisíc způsobů, ale zůstává především dokonalou hříčkou.

Je předzvěstí poslední etapy díla tohoto režiséra, která vyvrcholí v trilogii –Mléčná dráha (1968), Nenápadný půvab buržoazie (1972) a Přízrak svobody (1974) - všechny tři filmy jsou francouzské produkce.

V Latinské Americe se stal „vlajkovou lodí“ skupiny filmařů tzv. el Grupo Nuevo Cine (Skupina nového filmu), která znamenala především kvalitativní a estetické obrození latinskoamerického filmu.