Portugalská kinematografie nikdy zásadně neovlivňovala vývoj evropského filmu, i přesto lze vysledovat v její historii režiséry, jejichž díla budou patřit mezi ta nejpozoruhodnější ve světovém měřítku. João César Monteiro (1939–2003) a Manoel de Oliveira (nar. 1908) patří již mezi mezinárodně uznávané tvůrce. Jejich filmová sdělení nejsou přístupná širokým diváckým vrstvám, což ani není účelem umělecké reflexe. Národní filmový archív uvádí do české distribuce Abrahámovo údolí, které Manoel de Oliveira natočil v roce 1993. Asi jen státní instituce, jež není přímo závislá na zisku, se může odhodlat k tak odvážnému počinu.
Manoel de Oliveira požádal významnou portugalskou spisovatelku Augustinu Bessa-Luisovou (vlastní manželku) o adaptaci románu Paní Bovaryová do domácího prostředí. Protože nebyli spokojeni s přímým převodem do podoby scénáře, rozhodla se Bessa-Luisová napsat nejdříve knihu. Režisér pak příběh adaptoval dle svých představ. Hlavní postavou je Ema (Emma u Flauberta), jejíž osudy sledujeme od patnácti do třicetipěti let. Tato žena nesmírné krásy se provdá ze zištných důvodů a bez lásky za lékaře Carlose de Paivu. Její touha po přepychu a neustálý chtíč jsou zdrojem intrik, do nichž zaplétá neopatrné muže. Nejdříve využije náklonnosti Fernanda Osória, který vlastní rozsáhlé vinice. Ema je záhy tímto vztahem unavena. Přestože má s Carlosem dvě dcery, tráví většinu času v Osóriově domě. A tam Ema rozehrává naplno své hrátky s muži. Její manžel se jí snaží udržet. Konec Emy i Carlose na sebe nedá dlouho čekat, avšak divák ani tehdy nedostane jasnou odpověď.
Již na první pohled je zřejmé, že režisér nesleduje zájmy běžných diváků, ale svůj umělecký záměr. Dle jeho slov právě Flaubertův román je pro Portugalsko důležitým dílem, protože otevřeně popisuje provincialismus, zde spojený s určitou nostalgií. Navíc dílo je esejí nabývající postupně románových rozměrů. Stejně tak Oliveira přechází z realismu do lyrismu. Míšení literárních postupů s propracovaností filmových prostředků může diváka uvádět do stavu zmatení. Také náročná je délka (těsně přes tři hodiny v našich kinech; úplná verze má 203 minuty), proto snadno upadneme do letargie nad akademickými rozhovory, jež nikde nezačínají a nikam se neubírají, což nám umožňuje více se věnovat vizuální stránce. Oliveira sleduje zhruba tři základní roviny: sociálně-kritickou, eroticko-poetickou a estetickou vykonstruovanost.
Abrahámovo údolí je symbolický název pro místo zrození lidstva nebo údolí, kde vznikla Bible. Tam zasadil autor příběh ženy pohlcené společenskými konvencemi, proti nimž se snaží bojovat. Přestože Oliveira občas budí dojem, že by se děj mohl odehrávat v 19.století, postupně před námi vyvstává přelom 60. a 70. let (automobily, móda a hlavně večírky ve stylu sedmdesátých let). V závěru se pak logicky ocitáme téměř v současnosti.
Oliveirova Ema zaujímá zřetelnou feministickou pozici vůči okolnímu světu. Muži se stávají bezduchými motýli poletujícími kolem masožravé květiny. Tento aspekt posunuje film od Flauberta do současnosti. Ovšem obraz maloměšťácké společnosti, potlačující individuální potřeby a touhy, vyznívá přeci jen dojmem stokrát viděného. Osobitěji se Oliveira vyjadřuje prostřednictvím metaforických obrazů plných poetiky a skryté erotiky. Jak sám prohlásil, použil např. motiv růže opylované včelami jako symbol dělohy, k čemuž mu byl inspirací text z 19. století. V jemných gestech a metaforických náznacích se na plátno přenáší erotický náboj Eminých představ. Přitom jediným zaznamenaným aktem je její trojpolibek – pokaždé s jedním z milenců.
Aby divák pronikl k samé podstatě Oliveirovy estetické vytříbenosti, musí vyvinout soustředěnou pozornost. Zpočátku je třeba si zvyknout na hlas vypravěče mimo obraz, který nás provází dějem a poskytuje podrobnosti o detailech a událostech, které režisér do filmu nezahrnul (vyprávěné texty jsou ve stylu románů 18. a 19. století. Takovou atmosféru získávají i salónní upovídané rozhovory). Největším estetickým přínosem, jenž na sebe upozorňuje od prvního záběru, je propracovaný trojí vztah hudba-rytmus-postavy. Oliveira se nikdy netajil tím, že pro zachování požadovaného rytmu je ochoten upravit hercův projev. Každá z postav je uvedena na scénu specifickým způsobem, čemuž odpovídá i její snímání. Záběry jsou téměř neměnné, i když sledujeme jízdu kamery, nejsme svědky prudkých změn. Výsledný dojem je na filmu to nejsilnější a divák může být překvapen, že i bez rychlé akce, erotických scén, přestřelek a honiček lze přenášet silné city.
Jako každý výsostně intelektuální produkt, i Abrahámovo údolí se stalo událostí při své premiéře na festivalu v Cannes. Kritika se přeháněla v poeticko-analytických soudech, což asi nebude případ naší domácí scény. Na Oliveirově filmu je jasně vidět krize filmu. Jen stěží lze nalézt v současné produkci příklad díla, jež by se neskrývalo za akademickou těžkopádnost, nebylo napěchované citacemi, a přitom nám poskytovalo alespoň potěšení z „dívání“. Manoel de Oliveira je naštěstí jedním z nadaných filmařů, kteří vždy vloží do svého umění punc něčeho neopakovatelného, čímž oslabí nepřirozenou vyumělkovanost. Bohužel (možná bohudík) dosáhnout závažnosti výpovědi a využít výsostně filmových vyjadřovacích prostředků jako např. v případě Zlatého věku Luise Buñuela není dáno kdekomu.
