Série Psycho
Hitchcockovo Psycho (1960) byl jeden z prvních skutečných hororů moderního střihu. Již od německého impresionismu z 20. let byly děsivé filmy sice velmi populární, sukces Psycha ale vyvolal řetězovou reakci a s odstupem vyplodil i patero přímých pokračování, nemluvě o několika remacích. Předchůdce všech krváků nakládal s látkou na dnešní poměry veskrze střídmě, právě v tom ale stále tkví jeho kouzlo.
zdroj: Archiv
Jedním z geniálních nápadů bylo například zlikvidování (domnělé) hlavní hrdinky krátce po začátku filmu - divák očekával jednu kličku, film ale přinesl jinou. Také první pokračování z roku 1983 ještě mělo jakýs takýs smysl. Přišlo totiž se zápletkou spočívající v začlenění psychicky narušeného jedince zpátky do společnosti. Nejpozději od třetího dílu však v Psychu došlo na to, co je symptomatické všem dlouhotrvajícím hororovým sériím - překomplikování celé zápletky.
zdroj: Archiv
Přestože kvalita klesala, díly začaly vznikat se stále kratším odstupem. Motiv producentů není komplikovaný: peníze. Už Psycho, stojící méně než milion dolarů, vydělalo 50 milionů, Horory jsou žánr, který je extrémně levný na natočení, a přesto na něj chodí davy návštěvníků. Jak platí i jinde, pokud se nějaký produkt prodá nehledě na jeho kvalitu, chybí motor udržovat kvalitu na vysoké úrovni. Mrzká cena hororů a tak malý risk ze strany producentů navíc znamenají, že i kdyby libovolný horor nakonec fatálně propadl, neděje se nic tragického. Vzhledem k nevalným ohlasům na mnohé astronomicky drahé blockbustery se to může zdát paradoxní, ale u hororů panuje ještě menší kontrola kvality než v jiných odvětvích filmového průmyslu.
Série Halloween
Taktéž značka Halloween začala na vysoké notě. První film od Johna Carpentera patří mezi nejvýznamnější hororové filmy všech dob už jen kvůli tomu, že na další dvě dekády ovlivnil dominantní podobu hororů. Zpopularizoval koncept slasheru, kdy maskovaný vrahoun postupně likviduje partu přátel a ti musejí detektivně odhalit zabijákovu identitu, než bude pozdě, a přímo tak dal vzniknout napodobitelům jako Noční můře z Elm Street, Vřískotu i Scary Movie.
zdroj: Archiv
Pokračování tentokrát přišlo už o tři roky na to, nevzniklo však pod Carpenterovou taktovkou. Tato skutečnost je znovu symptomatická pro pokles kvality u řady dalších sérií. První a nejvýznamnější díly protlačí režisérští vizionáři snažící se přijít s něčím novým. Pokračování však už obvykle nedirigují, studia je svěří méně nápaditým filmařům. Ti pak původní ideu v zásadě jenom recyklují a přidávají povětšinou více efektů efektů, postav a násilí.
zdroj: Archiv
Ani horšími filmaři ale nelze pravidlo horšících se hororů snadno vysvětlit. Mnozí pozdější kvalitní hororoví tvůrci totiž začínali právě na hororových sequelech. Serializace hororu navíc nemusí nutně znamenat vyhození konceptu do koše - právě Psycho II, které z pokračování po dvou dekádách ukovalo pointu svého příběhu, je vynikajícím příkladem skutečnost, že pokračování budou obstát samy o sobě. Kupící se příběh na způsob seriálu na pokračování je však přesto konečným vodítkem k tomu, proč se horory postupně kazí. A k ilustraci tohoto nepomůže nic lépe než série Saw, čili film, který proslavil autory Insidious i Sinister.
Série Saw
Když James Wan v roce 2003 chtěl oslovit producenty s nápadem na Saw, natočil nejprve krátký film stejného jména. Až poté, co se producentům zalíbil, dostal odklepnutý rozpočet na celovečerní verzi, z níž se během let vyvrbilo celkem šest dalších filmů. I u nich výdělky stoupaly, zatímco hodnocení klesala. Zatím poslední Saw 3D (2010) stál 17 milionů dolarů a vydělal 136 milionů. Wan sám sice režíroval jen první díl, se svým scénáristou Leighem Whannellem se však podílel na scénáři druhého i třetího dílu. Celá značka navíc měla po celou dobu stejnou sestavu producentů.
zdroj: Archiv
Kořeny série Saw v krátkém filmu však přesně ukazují, že základní stavební kámen hororu a strašení vůbec stojí na jednoduchém nápadu. Horory totiž pracují spíše s tím, co není vidět (což platí i na slasherech nehledě na to, že zabíjení může být velmi explicitní) než s tím, co vidět je. Jednoduchá idea se však pere s tím, čeho musí dosáhnout každá hororová série - totiž stále větším kupením původní zápletky a rozšiřováním její mytologie mechanik.
Rodinné ságy nebo sci-fi eposy si mohou dovolit rozšiřovat původní svět, pokud ale horor nemůže změnit původního vrahouna nebo původní zasazení, snaha o stále propracovanější mytologii (jakožto ospravedlnění dalšího dílu) však časem původní jednoduchou ideu vždy nutně přepíše. Lze se vyděsit nad tím, že někdo unese pár lidí a mučí je. Nelze ovšem donekonečna věřit, že se mu to daří navzdory nádoru v mozku a že mu překomplikované plány stále vycházejí.
Ani hororové série se nemusejí horšit, jak ukazuje třeba série Romerových zombie hororů nebo Carpenterova velmi volná trilogie apokalypsy (Věc, Princ temnot, Šílenství). Bohužel, ruku v ruce s horšícím se zázemím a mnohdy pochybnými tvůrci dalších dílů je zkrátka smutnou skutečností, že čím více hororů na jedno dané téma vznikne, tím více se vzdalují od původní pointy. Snad se tomuto prokletí hororů Sinister 2 vyvaruje. Pokud ale nikoliv, vězme, že nebude prvním ani posledním hororovým sequelem na světě.
---
