Sourozenci Oskar (Paz de la Huerta) přišli v útlém dětství oba rodiče, kteří zemřeli při dopravní nehodě. Slíbí si, že jeden druhého nikdy neopustí. O mnoho let později se rozdělená dvojice setkává v Tokiu. Oskar si vydělává jako dealer drog v nočních klubech a Linda jako tanečnice v luxusním striptýzovém baru.

Oskara ale shodou okolností zastřelí při protidrogové razii policie. Jeho duše opustí tělo a prochází stavy popsanými v buddhistické Tibetské knize mrtvých, která poskytuje návod, jak úspěšně projít obdobím mezi smrtí a reinkarnací. Oskar však netouží opustit tento svět, protože ho váže slib daný sestře. Jako duch přelétává nad ulicemi vykřičených čtvrtí nočního Tokia a sleduje osudy Lindy a přátel. Realita se mu přitom proplétá s výbuchy halucinačních vizí a se vzpomínkami na minulost, takže výsledkem je úchvatný obrazový kaleidoskop.

Vejdi do prázdna se poprvé představilo českým divákům za osobní účasti režiséra na letošním Febiofestu. Zážitek z filmu, který obsahuje pro Noého typické otevřené erotické scény, umocňuje střídání rychlých sekvencí s dlouhými statickými záběry. Hudbu k snímku složil jeden z členů Daft Punk Thomas Bangalter.

Server rottentomatoes.com shromažďující recenze od angloamerických filmových kritiků hodnotí snímek nominovaný v Cannes na Zlatou palmu průměrnými 57 procenty. Tomu odpovídají i rozporuplné reakce jednotlivých novinářů. Vejdi do prázdna představuje podle jednoho z obhájců "revoluční rozchod s obvyklým vyprávěním filmového příběhu, pokud ovšem na to máte žaludek a výdrž". Chválu si Noé u jiného recenzenta vysloužil za to, že "nemusí používat laciné triky k tomu, aby zapůsobil na diváky, ale vystačí si jen s čistým filmařským uměním". Podle jiných je ale právě jen "filmařské řemeslo téměř to jediné, co snímek nabízí".

Čtenáři serveru csfd.cz ohodnotili film, jenž si u nich vysloužil označení "feťákovo Moulin Rouge" nebo "feťácká verze Tibetské knihy mrtvých", působivými 80 procenty. Vadou na jeho "kráse" je podle většiny z nich příliš dlouhá stopáž, která má 140 minut. "Zpočátku je to opravdu velmi sugestivní. S postupem času se ale z kamerových postupů stane iritující rutina," postěžoval si jeden z diváků. Jiný z přispěvatelů ho označil za "cestu do pekel, která z člověka během sledování vycucne spoustu emocí, vydráždí ho, zhnusí a přitom málem uspí". "Originální a sugestivní film, ke kterému skvěle sedí jeho vizuální stylizace s oproštěnou kamerou volně létající prostorem," shrnul své dojmy jiný z recenzentů.

Gaspar Noé patří mezi nejprovokativnější francouzské režiséry současnosti. Mezi jeho nejvýznamnější snímky patří Sám proti všem (1998) či Zvrácený (2002). Jeho videoklip Protege-Moi pro skupinu Placebo nebyl pro svou sexuální otevřenost nikdy vysílán. Noé bývá spolu s Brunem Dumontem, Francoisem Ozonem či Catherine Breillatovou řazen do proudu nové extrémní francouzské kinematografie.