Obecně se jim říká rodinné filmy, mezi tyto však můžeme zařadit i leckteré nenáročné komedie nebo klidně třebas Hvězdné války. Filmů o dětech, u nichž se však většina dětských diváků bude spíše nudit, ovšem rovněž existuje překvapivě velká nálož.
Kdopak by se vlka bál
V české kotlině by se samozřejmě našla celá řada filmů o dospívání, od Valerie a týdne divů po Ať žije republika. Kdopak by se vlka bál z roku 2008 se však řadí do sorty neprávem zapanuvších snímků. Přitom se jedná o argument par excellence proti škarohlídům, podle nichž domácí porevoluční film stojí za starou bačkoru (našly by se i jiné výrazy).
Snímek sledovaný perspektivou malé holčičky totiž z minima umně čaruje atmosféru dětského hororu.
zdroj: YouTube.com
Na jednu stranu si půjčuje témata z pohádky o Červené Karkulce, na stranu druhou se mu pomocí animace vkreslované mezi živé herce daří vytvářet paranoidní představy, které občas děti mívají o svých rodičích a okolí. A kdo z nás si jako malý nikdy nepředstavoval, že jeho rodiče jsou možná příšery?
Další pozapomenutou perlou je Spielbergův válečný epos Říše slunce z roku 1987. Možná zůstal zastrčený vedle jiných režisérových filmů o dětech (E.T., A.I., atd.) z toho důvodu, že stopuje příběhy malého kluka (Christian Bale) napříč asijským bojištěm druhé světové války, tedy místem, které je nám na rozdíl třebas od holocaustu vcelku šumák. Možná je však na vině skutečnost, že hlavní dětský hrdina je první polovinu děje za rozmazleného fracka, a druhou (poté, co kvůli válce skončí na ulici a v lágru) mu výrazně kape na maják.
zdroj: YouTube.com
Autentičtější vykreslení dětského psyché během války (například fascinace letadly i při bombardování…), které zároveň není čistokrevnou depkou, však najdete jenom obtížně.
Na každý pád je Říše slunce dost možná Spielbergovým obrazově nejvymazlenějším dílkem. Připočteme-li exotické prostředí a už tehdy pro roli fanaticky oddaného třináctiletého Balea, patřila by Říše slunce mezi nadprůměrné filmy, i kdyby vznikla dnes. Projít si zdejší druhou světovou očima tohohle malého kluka zkrátka stále stojí za to!
Žádný výčet filmů o dětech by nemohl být kompletní bez prapůvodní Knoflíkové války. Francouzský film z roku 1962, jehož dětští hrdinové jsou dnes důchodci, je o to pozoruhodnější v dnešní digitální době, kdy by soupeření dvou vesnic namísto utrhávání kusů oděvu probíhalo na hřišti nebo LAN párty.
zdroj: YouTube.com
O to více však Knoflíková válka dnes hraje na strunu nostalgie. Při jejím sledováním jenom dávejte pozor, abyste nesáhli po nedávném remaku.
Narodil jsem se, ale…
Pro jednou v našem přehledu sáhneme i na východ od nás. Komedii Narodil jsem se, ale... natočil japonský režisér Jasudžiró Ozu až v prehistorickém roce 1932. Snímek se navenek prezentuje jako satira na japonskou hierarchickou společnost, vykresluje ji však očima dvou synků provičního úředníka, kteří se kvůli světu rodičů potýkají se šikanou ve škole.
zdroj: YouTube.com
Co zní jako materiál pro psychology však Ozu zobrazuje podobně jako jako Papoušek ve své homolkovské sérii - tedy s citem pro parodii a ironický humor. Narodil jsem se, ale... navíc drží zajímavé prvenství – jedná se totiž o jeden z nejstarší povedený film o dětech.
O porovnání holocaustu a dětství se pokusila už pěkná řádka filmařů, na trůnu tohoto citově vyděračského žánru však stále fortelně sedí sladkobolný italský Život je krásný. Pravda, už zase jsme v druhé světové válce, a zdejší dětství ve vyhlazovacím táboře by si asi chtěl prožít málokdo. Podobně jako v případě Říše slunce ale film dokonale simuluje dětskou mysl (nebo alespoň to, jak si ji dospěláci rádi představují), tentokrát nikoliv skrze nezdravou obsesi po dobrodružství, ale skrze touhu po hraní.
zdroj: YouTube.com
Brzy po začátku filmu totiž otec s obličejem komika Roberta Benigniho a jeho malý syn, skončí v nacistickém táboře. Zoufalý táta se snaží mysl svého syna uchránit před hroznou pravdou předstíráním, že celý tábor je jenom narozeninová hra. A zoufalý divák neví, jestli se jeho kreacím smát nebo spíše brečet.
Snímků podobného ražení je samozřejmě více, než může pokrýt náš stručný přehled. Mnohdy jejích subjektivně vnímaná kvalita navíc závisí i na daném divákovi – například v sovětské komedii Cizím vstup zakázán se asi lépe shlédne pamětník minulého režimu, naopak v nynějším LEGO příběhu, rovněž ukazujícím hraní, se spíše ztotožní generace současná. Na každý pád však platí, že způsobů, jak se s pomocí filmů vrátit do dětství, je celá řada!
