Na 44. ročníku MFF Karlovy Vary bylo mnoho filmů, ale jen několik z nich se vryje do paměti. Toto platí o polském filmu Prasklina, který získal zvláštní uznání v sekci Na východ od Západu. Pojednává o narušení manželství následkem problematické skutečnosti odhalené po desítkách let.

Když se v souvislosti s manželstvím řekne zrada, každý pomyslí na nevěru. Ale ve filmu scenáristy a režiséra Michała Rosy jde o něco jiného. Děj se otevírá domácí oslavou šedesátin hostitelky, kdy jeden z rozjařených přátel míčkem srazí zarámovaný portrét mladých manželů. Po úderu zůstala na obraze jen rýha (ostatně tak by zněl přesný překlad titulního názvu). Hosté odejdou a mezi dárky je jakási kazeta. Po vložení do přehrávače žena vidí neznámého, který vypovídá o své někdejší činnosti a mezi spolupracovníky tajné bezpečnosti jmenuje jejího manžela. Prý kdysi byl vyslán do blízkosti dcery politika, dívka se do něj zamilovala, vzali se a on pak podával zprávy o svém tchánovi.

Poklidné manželství univerzitní profesorky biologie a úspěšného matematika dostává úder. Zaskočená žena nejprve vyzývá muže, aby se bránil nařčení, později navštíví onoho neznámého, který má mít usvědčující důkaz. Následuje šok, žena se uzavírá do sebe, opouští zaměstnání, odmítá se komukoliv svěřit. Odmítá i naléhání dcery, která přijíždí ze zahraničí. Odstěhuje se tam, kde ji nikdo nezná a teprve konec filmu naznačí jakousi naději…

Michal Rosa (1963) jako režisér roste film od filmu. Již jeho debut Horký čtvrtek (1994) byl oceněn na národním festivalu v Gdyni. Podle Piesiewiczova scénáře vznikl film Ticho (2001) pojednávající o problému lidské identity, který pak v Karlových Varech získal Cenu ekumenické poroty. Další film Co slunko vidělo (2006) nabídl syrové obrazy z dnešního života tří lidí různých generací. Zde poprvé ztělesnili Jadwiga Jankowska-Cieślak (která zářila v sedmdesátých a osmdesátých letech v polských a maďarských filmech) a Krzysztof Stroiński manželskou dvojici.

Tyto dva si režisér vybral i do komorního psychologického dramatu Prasklina. Z filmu vystupuje především postava ženy, z jejíž zvrásněné tváře prozařuje duše člověka, který neumí klamat ani se s klamem smířit. Postupná proměna vyrovnané, šťastné osoby ve štvanou trosku bez citlivosti (doslova ztrácí chuť a čich), která se hnusí sama sobě, prokazuje vrcholné herecké mistrovství Jadwigy Jankowské.

Drama rozpadu manželství se odehrává během jednoho roku, v prostředí starobylého Krakova, většinou v interiérech bytu. Jednotlivé části jsou členěny záběry z okružních alejí a jejich proměn během střídání ročních období. Hudba ve filmu je použita střídmě, jen obrazy z alejí jsou podkresleny klavírním a houslovým doprovodem nejprve v durové, a pak v mollové tónině.

Pátrání hrdinky po pamětnících minulosti režisér využil k uchopení vedlejšího tématu, jímž je obraz stáří. Portrét někdejšího otcova přítele, nyní devadesátiletého jubilanta (znamenitý Jerzy Nowak) zachycuje na malé ploše filmu bídu tělesného i duševního chřadnutí.

Při dotazech na inspiraci režisér uvedl, že před deseti lety narazil v tisku na zmínku ze spisů východoněmecké bezpečnosti, kdy jeden disident byl vystaven sledování přes svého zetě infiltrovaného do rodiny. Toto téma přetvořil a přesadil do současné polské reality. Filmové drama je soustředěno na neodvratné jednání protagonistů a připomíná tak antické drama. Snímek tématicky navazuje na někdejší kino morálního neklidu a mimo jiné nám ukazuje, že komunismem nezlomená, katolicky orientovaná polská společnost (symbolicky řečeno – ti potomci hrdinů z Katyně) odmítá morální kompromisy ostřeji než naše.

Kromě svých uměleckých kvalit je film Prasklina mimořádný tím, jak přesvědčivým a sugestivním způsobem pojednává téma, kterému se naše i ostatní postkomunistické kinematografie zatím vyhýbají.

Milan Líčka