Režisér kultovního filmu Sněženky a machři, oblíbených seriálů Bylo nás pět, Místo nahoře či Dobrá čtvrť a nyní uváděného Poste restante, oslaví poslední březnový den své šedesátiny.
Jako jiné děti jezdily na prázdniny k babičce, tak školák Karel Smyczek jezdil na natáčení. Měl filmování rád, také kvůli lidem, filmařským osobnostem, s nimž se potkával a kteří ho později ovlivnili.
Nejvíc asi specialista na dětské filmy Milan Vošmik, v jehož snímcích hrál jako kluk nejvíc. Na FAMU šel s tím, že chtěl točit filmy jako on a další režiséři Věra Plívová-Šimková, Karel Kachyňa či Ota Koval, od kterých se učil. Rád vzpomínal na režiséra Vláčila, v jehož Holubici měl svou první hlavní roli. "Díky Františku Vláčilovi jsem měl pocit, že i já opravdu tvořím", říkal Smyczek.
Vždycky chtěl točit pro děti, ale nakonec se to podle něj nějak zvrtlo, takže čistě dětský film nedělal. S malými (a nejen malými) herci si ale dobře rozumí, umí si k nim najít cestu, jak přesvědčil v řadě poetických filmů o dětech a s dětmi.
Smyczek se narodil 31. března 1950 v Mělníce. Pochází však ze Slaného a atmosféru malých měst má pořád rád, což se odrazilo třeba i na seriálu Bylo nás pět. FAMU, na které se kromě profese seznámil i se svou ženou Danou (jsou spolu jednačtyřicet let a mají tři už dospělé děti), absolvoval v roce 1975 snímkem Kapři pro Wehrmacht podle povídky Oty Pavla.
Jako samostatný režisér debutoval Smyczek snímkem o holkách z internátu Housata. Pak přišlo několik filmů pro mladé z líhně Ivo Pelanta a Radka Johna, mezi nimi Jen si tak trochu písknout, Jako zajíci a především dnes již kultovní a podle autorů "proti režimu poťouchlejší" Sněženky a machři.
Smyczek jednou řekl, že téměř všechno, co natočil, bylo pro něj neznámou pevninou. Zimní radovánky a lyže mu nic neříkaly, a přesto měly Sněženky divácký úspěch. Zato od schvalovacích orgánů zazněla i výtka: "Soudruzi, rodiče teď nebudou pouštět děti na hory". Podobně se s Radkem Johnem pustil i do filmu Proč?, i když nemá rád rozvášněné davy na stadionech, a tady se s nimi potýkal. "Tomu se říká v Čechách koledovat si," poznamenal. A přesto to zkouší stále znovu.
V poslední době se Smyczek zabývá převážně seriály. Začínal s nimi v polovině 80. let Třetím patrem z prostředí "učňáku", v němž řádili Jiří Langmajer, Jan Potměšil či Michal Suchánek.
"Zajímá mě vyprávění, založené na vývoji postav a vztahů, a na jistém typu vypovídací hodnoty. Nejde mi jenom o to, abych pomohl zaplnit nenasytný televizní program," říká režisér. Své seriály bere totiž jako jeden dlouhý film, takové byly i oblíbené Bylo nás pět podle knihy Karla Poláčka, Místo nahoře či Dobrá čtvrť, oceněná televizní cenou Elsa. Úspěch u diváků ho utvrdil v tom, že má cenu takový typ seriálu dělat.
Diváky u obrazovek právě baví nový Smyczkův úsměvný duchařský příběh mladého pošťáka Poste restante. Letos se režisér, kterému loni šlo o život kvůli zhoubnému nádoru slinných žláz, mohl po půlroční léčbě vrátit k roztočenému projektu Špačkovi v síti času se spoustou náročných triků. "Ani v nejhorších chvílích jsem to nevzdával. Držela mě rodina a práce," přiznal Smyzcek.
