O čem je film Muž na laně

- eXtra kiNo autor: red

Jeden z nejbláznivějších a zároveň nejpoetičtějších činů 20. století provedl v roce 1974 francouzský provazochodec Philippe Petit, když ilegálně tancoval na laně nad hlubinou mezi budovami Světového obchodního centra

Placeholder

Placeholder,zdroj: Archiv

Jeden z nejbláznivějších a zároveň nejpoetičtějších činů 20. století provedl v roce 1974 francouzský provazochodec Philippe Petit, když ilegálně tancoval na laně nad hlubinou mezi budovami Světového obchodního centra. Dokument britského režiséra Jamese Marshe je divácky přitažlivou rekonstrukcí Petitova činu a zároveň podobenstvím o obecných lidských hodnotách a věčné touze překonávat zdánlivě nepřekonatelné. Film získal Oscara 2009 ze nejlepší celovečerní dokument předešlého roku.

Synopse filmu

V srpnu roku 1974 vstoupil mladý Francouz Philippe Petit na lano natažené mezi budovami nově zbudovaného Světového obchodního centra, které byly v té době největšími budovami na světě. Poté, co téměř hodinu “tančil” na laně, byl Petit zatčen, podroben psychiatrickému vyšetření a nakrátko uvězněn.

O své kolosální akci snil Petit dlouhých šest a půl roku, poté strávil dalších 8 měsíců při co možná nejdokonalejším plánování celé akce přímo v New Yorku. I když byl Petit podporován svými kamarády a spoluúčastníky akce, musel čelit řadě neočekávaných výzev: musel najít cestu jak obejít ochranku Světového obchodního centra, propašovat těžké ocelové lano a připínací zařízení do obou budov, napnout lano mezi budovami, ukotvit lano a přesně jej napnout tak, aby odolalo větru a jemným pohybům budov. Lano bylo umístěno a napnuto v dokonalém utajení. V 7.15 ráno udělal Petit první krok na laně umístěném ve výšce kolem 400 metrů nad manhattanským chodníkem...

Dokument režiséra Jamese Marshe přivádí nenapodobitelné dobrodružství Philippa Petita znovu k životu prostřednictvím výpovědí Petita samotného a prostřednictvím výstupů jeho přátel a pomocníků a citlivých inscenací podvratného happeningu. Všichni „spolupachatelé“ dohromady vytvořili unikátní a velkolepou akci, která vešla v obecné povědomí jako “umělecký zločin století”.


Jak vznikal Muž na laně

Producent Simon Chinn se poprvé dozvědel o existenci Philippa Petita z rozhlasového pořadu BBC 4 v dubnu 2005, téměř 30 let po jeho neohrožené chůzi mezi budovami Světového obchodního centra. Tento moment popisuje Chinn následovně: “Poslouchání rádia BBC 4 je vždy relativně konformním zážitkem, ale Petitův vzrušený hlas, jeho nekompromisní vnímání světa, jeho upřednostňování chůze ve stovkách metrů nad povrchem než po pevné zemi mě vrhly do jakéhosi podivného neklidu a zapsaly se mi do mysli navždy.” Chinn byl přesvědčen, že Petitův neuvěřitelný příběh si zaslouží celovečerní dokument.

Jak Chinn předpokládal, Philippe Petit a jeho partnerka a manažerka Kathy O´Donnell byli již o krok napřed. Od vydání knihy To Reach the Clouds (2002), která byla velmi pozitivně přijatou reportáží o akci ve Světovém obchodním centru, dostal Petit celou řadu nabídek na zpracování látky do podoby filmového dokumentu. Poté se do hry vložila náhoda... Petit byl právě na cestě z New Yorku do britského Nottinghamu, kam přijel kvůli konzultaci divadelní adaptace své knihy. Jeho manažerka Kathy O´Donnell pak souhlasila, aby se sešel s producentem Chinnem. Tato první schůzka byla velmi rozpačitá. Kvůli dopravní zácpě dorazil Chinn s hodinovým zpožděním, z čehož nebyl Petit zrovna nadšený.

Chinn se však nenechal jen tak odradit a po mnoha dalších setkáních (z nichž jedno se uskutečnilo v Paříži a Chinn na něj dorazil včas) se Petit s Kathy O´Donnell rozhodli přijmout Chinnův návrh. Chinn se pak sešel s producentem Jonathanem Hewesem z jedné z nejvýznamějších britských nezávislých produkčních firem Wall to Wall Media, který mu doporučil jako režiséra filmu Jamese Marshe.

Hewes se znal s Marshem již několik let a byl obdivovatelem jeho filmů ( Troubleman, Wisconsin Death Trip, The King). Obsazení pozice režiséra komentuje Hewes takto: “James Marsh patří mezi několik výjimečných režisérů se schopností vytvořit film s úžasnou vizuální stránkou, která ale vždy dokonale slouží ústřednímu příběhu. Vědeli jsme, že Petitův příběh potřebuje někoho speciálního, který dokáže takto bohatý a mnohovrstevnatý příběh převést na plátno. James Marsh pak ve výsledku předčil naše očekávání.”

Když producent Chinn volal Marshovi do jeho newyorského bytu, nemusel jej ani moc přemlouvat. Simon Chinn to komentuje následovně: “James právě dokončil film The King, temný a nekompromisní film o incestu a domácím násilí, a možnost práce na něčem pozitivnějším pro něj byla více než přitažlivá. Poslal jsem mu svůj návrh a on mi odpověděl téměř ihned. Chtěl film režírovat. Ani jsem neměl možnost hádat se s ním a smlouvat o podmínkách.”

James Marsh popisuje svoji počáteční motivaci k práci na filmu takto: “Většina lidí žijících v New Yorku zná Philippovu chůzi mezi budovami, tento příběh se stal jednou z městských legend, která nyní, po zničení Světového obchodního centra, dostala nový rozměr. Ale od počátku jsem věděl, že události září 2001 nemají s naším příběhem nic společného. Philippovo dobrodružství je úžasnou pohádkou ze skutečného světa, která je navždycky zasazena do mizerného a zkaženého období amerických dějin.”

Tak začala dlouhá spolupráce mezi Jamesem Marshem a Philippem Petitem zahrnující mnoho Marshových cest do Petitova domu v Catskill Mountains. Petit nosil po celé tři dekády v hlavě obrovské množství nápadů na umělecké zpracování své akce ve formě knihy, hraného filmu, filmového dokumentu či divadelní hry a zároveň zuřivě shromažďoval veškeré dokumenty, filmové záběry a předměty týkající se akce. První verzi scénáře načrtl Marsh právě podle Petitovy rozsáhlé sbírky a na základě nezastavitelného toku jeho vyprávění.

Oproti Petitově knize, která popisovala události pouze z jeho perspektivy, měl Marsh možnost využít výpovědi ostatních účastníků příprav i samotné akce a zahrnout je do scénáře filmu. „Od počátku jsem si dokument představoval jako variaci na gangsterký film“, vysvětluje Marsh. „Brzy jsme přišli na to, že do reálného Petitova příběhu je zapojena celá řada fascinujících postav. Výpovědi Petitových „kompliců“ vytvořily mnohonásobnou perspektivu pohledů na celou akci, na všechny problémy, neúspěchy a konflikty. Všichni Petitovi spolupracovníci čekali na možnost povědět svoji verzi příběhu starého 30 let a jejich výpovědi tím pádem byly impulzivní a překvapivě emocionální“, dodává režisér filmu.

Dalším krokem producenta Chinna a režiséra Marshe bylo vytvoření týmu spolupracovníků z New Yorku, Londýna a Paříže. V Londýně začala pracovat koproducentka Victoria Gregory, v New Yorku pak koproducentka Maureen Ryan. Za kameru se postavil Newyorčan Igor Martinovic (který byl tehdy čerstvě oceněn na festivalu Sundance 2007 za kameru k filmu Padre Nuestro). Velmi důležitou osobou se stala také střihačka Jinx Godfrey, která obohatila celý projekt o svoji velkou zkušenost se střihem dokumentů i reklamních spotů a pomohla vytvořit silný, mnohovrstevnatý narativ, který se neustále pohybuje tam a zpět v prostoru i v čase.


Komentář režiséra Jamese Marshe

„Mám mysl zločince“, to bylo to první, co mi Philippe Petit řekl, když jsem ho potkal. Poté mi chtěl ukázat jak je možné zabít člověka jedním výtiskem časopisu People a potom, než jsme se rozloučili, mi ukradl peněženku. Potkal jsem jedinečnou bytost se specifickým pohledem na svět, bytost s pohledem na svět z výšek, do kterých se nikdo nedostal.

Petitův příběh odpovídá archetypům prapůvodních lidských příběhů. Petit je hrdinou vydávajícím se na cestu, během níž budou otestovány jeho schopnosti a na jejímž konci se mu podaří zdánlivě neuvěřitelné. Již jako provazochodec-teenager (předtím, než bylo Světové obchodní centrum vůbec postaveno) plánoval Petit jak mezi budovy napne lano a jak na něm bude ve výšce 411 metrů tancovat pro potěchu chodců a diváků. Každá z částí jeho plánu se zdála být naprosto neuskutečnitelnou a samotná provazochodecká akce mohla být vnímána jako vědomá sebevražda. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak, což ve filmu popisuje Petitova přítelkyně Annie: „Nemohl by dál žít, kdyby se nepokusil zdolat ty dvě věže... bylo to jako kdyby ty věže byly postaveny speciálně pro něj.“

Chtěl jsem udělat film, který by byl definitivním shrnutím Petitovy cesty a nepředpokládal jsem, že se z něj nakonec stane zásadní lidské drama, které v sobě zahrnuje komedii plnou omylů, love-story, příběh o přátelství a jeho hranicích a satiru na autority a společenské normy.

Přepjatost narativu vycházela ze samotného Petita, přesněji z jeho nekonečné potřeby sebedramatizace a jeho neochoty vyprávět příběh v klidu a vsedě. Doplňující příběhy jeho nejbližšího přítele Jeana-Louise a jeho partnerky Annie nejsou o nic méně dramatické, i když záměrně nezmiňují vzájemné konflikty provázející celé dobrodružství. Za těch několik málo osob, které se nakonec dostaly s Petitem až nahoru, hovoří Jean Francois Heckel: „Samozřejmě, že jsme všichni věděli, že může spadnout... mohli jsme si to myslet, ale nesměli jsme tomu věřit.“

Muž na laně obsahuje nevyhnutelně další rozměr: jedná se o portrét New Yorku a Ameriky dávno minulé doby. Události kolem aféry Watergate vyvrcholily přesně v týdnu, kdy Philippe tancoval mezi věžemi Světového obchodního centra a prezident Nixon odstoupil den po Philippově dobrodružství. V roce 1974 byl New York daleko špinavějším a nebezpečnějším městem než dnes. Byla to éra pornokin, přepadávání na ulicích a všepřítomné korupce. Reakce tehdejších policistů, soudců a politiků si lze v nynější éře nulové tolerance jen těžko představit: v roce 1974 někteří představitelé státní moci Petita za jeho výstřelky dokonce oslavovali.

Z pohledu dneška ještě bizarnější představou je obraz skupiny francouzsky mluvících bohémů potácejících se na letišti JFK s kufry obsahujícími pouta, provazy, nože a dokonce luky a šípy, kteří se pak týdny motají kolem jedné z klíčových budov celých Spojených států s kamerami a falešnými průkazy totožnosti... Nakonec však musím znovu ocitovat Jeana Francoise Heckela: „Možná to všechno bylo ilegální... ale nebylo to zlé a sprosté.“

Dokina.cz nabízí nejpřehlednější program kin na českém internetu. Programy kin sledujeme nejen v Praze a Brně, ale i v dalších městech, jako jsou Ostrava, Olomouc, Hradec Králové, České Budějovice, Plzeň a na mnoha dalších místech. Stejně tak vedle nejznámějších sítí Cinema City a Cinestar přinášíme i programy menších kin po celé České republice. Náš program kin je vždy kompletní a přehledný, takže snadno zjistíte, na jaký film a do jakého kina zajít.