Nebe nad Berlínem (Der Himmel über Berlin)

12. 9. 2004 - 21:21 | Téma | red

Nebe nad Berlínem (Der Himmel über Berlin) Placeholder | zdroj: tisková zpráva

Kultovní film-báseň Wima Wenderse a Petera Handkeho. Ve filmografii většiny nadprůměrných režisérů můžeme najít jedno dílo, ve kterém si jeho autor vybral onu pověstnou „chvilku“, a které se vymyká natolik, že úsilí o jeho zopakování musí mít zákonitě neslavný konec

Ve filmografii většiny nadprůměrných režisérů můžeme najít jedno dílo, ve kterém si jeho autor vybral onu pověstnou „chvilku“, a které se vymyká natolik, že úsilí o jeho zopakování musí mít zákonitě neslavný konec. Film jako je Nebe nad Berlínem se zkrátka točí jednou za život a ačkoliv je německý režisér Wim Wenders tvůrcem několika dalších obdivuhodných děl, Nebe nad Berlínem je jeho životním vrcholem. I při vědomí Wendersovy stále aktivní režisérské činnosti a jistě ještě ne zcela vyčerpaném potenciálu – škodolibě řečeno: a i ve světle jeho posledních snímků – zřejmě není úplně falešná myšlenka, že to tak i zůstane.

Snaha o přiblížení Wendersovy filmové básně způsobem odpovídajícím jejímu významu se s prostorem tohoto článku příliš nesnoubí, proto se odkazem na dva rozsáhlejší texty uvolní místo pro několik fragmentárních poznámek, které se duši dvouhodinového snímku snad přiblíží též. Čtivá a v hlavních informacích vyčerpávající je stať Tomáše Seidla Křídla touhy padlých andělů v letošní oficiální publikaci k Projektu 100, Filmových listech a z pera Jiřího Cieslara pochází intuitivní, s pomalým rytmem filmu jakoby souznící text uveřejněný v časopise Reflex (č. 32/2001).

Filmový příběh nebeských andělů Damiela a Cassiela – jakýchsi tichých zpovědníků, utěšitelů a opatrovatelů nad osudy obyvatelů rozděleného Berlína – má svůj jasný historický kontext a je úzce svázán s dobou svého vzniku (1987). S časovým odstupem patnácti let se tak Nebe nad Berlínem dá číst i jako poetickým rámcem šifrovaný dokument o náladě místa, které se stalo snad nejkřiklavějším znamením (nejen) politické bipolarity světa. Kromě této roviny v sobě film ale má ukryt ještě jeden, nadčasovější obsah. Je jím – pokud hodnoceno s filmy podobné tematiky, pak zcela nevšední – vizuální ztvárnění prolínání světa pozemského se světem nebeským. Snad nikdy nebylo to, co se označuje stokrát provařenou nálepkou věci mezi nebem a zemí, podáno tak nenuceně a sugestivně zároveň. Nebe nad Berlínem fascinuje především svou múzickou stavbou a velmi intimní, lehce zádumčivou atmosférou.

Situování pravidelných schůzek Damiela a Cassiela do prostorů berlínské knihovny je kromě svého zřetelného humanistického odkazu také jednou z ilustrací bytnosti andělů vzhledem k našemu pozemskému světu. Klasická představa anděla v bílém hábitu sedícího na malém mráčku je nahrazena civilní podobou ústřední andělské dvojice, která nám nahlíží přes rameno při četbě knihy, s lehkostí jí vlastní sleduje naše myšlenky, jemným dotykem ruky ulevuje našim strastem. Daní za nesmrtelnost andělské existence je nedostupnost některých lidských smyslů; uhranut cirkusovou akrobatkou Marion je Damiel odhodlán okusit břímě lidské konečnosti a v touze po dotyku, schopnosti cítit, vnímat barvy, chuť a vůni se vzdá své nesmrtelnosti. Právě představení anděla ne jako dokonalé bytosti, ale též jako lidé touhou a pochybnostmi dotknutelné osoby je jedno z tajemství zvláštní podmanivosti filmu.

Na jedné přednášce se jistý vysokoškolský pedagog svěřil se svým zážitkem nad Wendersovým filmem; ačkoliv by námětem bezesporu patřil do okruhu spirituálních filmů, nic spirituálního na něm nespatřoval. Tedy až do poloviny snímku… do scény z rockového klubu. Marion se zde za neviditelné asistence okouzleného Damiela zvolna oddá písni From Her to Eternity Nicka Cavea a jeho skupiny The Bad Seeds. Tato sekvence je (nahlíženo zvolenou optikou) skutečně zlomová: po poetickém a vizuálně neuvěřitelně vytříbeném přiblížení dvou světů – pozemského a nebeského – přichází syrový ponor do polosnového stavu, kde se ztrácí jasné kontury oddělující realitu od fikce, sen od bdění, konečnost od nekonečnosti. Wendersův vzkaz tak zní: hranice jsou pouze v naší mysli. Měla-li to býti narážka na rozdělený Berlín, je aktuální i dnes. Rozdělených Berlínů je stále ještě mnoho.