Metallica: Some Kind of Monster mělo původně zachycovat výrobu aktuální desky kapely St. Anger; tak si to aspoň představovala nahrávací společnost Elektra, která hotový film hodlala pustit do světa na DVD nebo skrze kabelovou televizi zároveň s jejím vydáním. Věci se však začaly hroutit: odešel dlouholetý basák Jason Newsted, bubeníka Larse Ulricha zaměstnávalo tažení proti Napsteru, frontman James Hetfield zmizel uprostřed nahrávání na protialkoholní léčení a Metallica se ocitla na pokraji rozpadu - a to i přes to, že Elektra v obavách z podobného vývoje událostí poslala své dojné krávě do studia berličku v podobě psychoterapeuta. Výsledný biják tak dokumentuje bouřlivé dva roky v životě někdejší "největší heavymetalové skupiny". Aby mohli Berlinger se Sinofskym dotáhnout svou práci do konce, museli vklad Elektry do filmu odkoupit sami členové Metallicy.
Snímek je tedy hotový, ale upřímně řečeno - kromě skalních fanoušků Metallicy mě nenapadá nikdo, koho by mohl zajímat. Nenarazíte tu na nic, co by onen rámec běžného promovidea nějak překračovalo: žádná výpověď o vztahu příslušné muziky a její doby, žádný přesah do obecnější roviny tvorby jako takové (o vnitřní tvůrčí nutnosti ani nemluvě), žádné skutečné drama. Uvidíte jen tři chlápky, kteří se vztekají jako malí kluci, že se jim nedaří bábovička, ale přitom nechápete, proč se ji vlastně snaží uplácat.
To jediné, co by přitom Metallica: Some Kind of Monster potřebovala, je trochu odstupu. U Berlingera se Sinofskym, kteří si předtím udělali jméno zejména dokumentem o vraždách tří kluků kdesi v Arkansasu Paradise Lost, je to možná způsobené tím, že se Metallice šťourali v talíři déle než bylo zdrávo. U samotných členů kapely je to nejspíš bohužel vrozené. Těmhle lidem prostě chybí jakákoliv sebereflexe: vydrží kolem sebe hodiny mávat velkohubými formulacemi jako "neuvěřitelný tlak", "priority" a "vzájemný respekt", ale přitom jde jen o to, že se jim pod rukama sype deska, kterou v první řadě nejspíš neměli vůbec začít točit. Protože když jim to nejde, proč se na to prostě nevykašlou nebo aspoň nepočkají? Tuhle otázku film neřeší a tím jen přispívá k pocitu, že celou slavnou Metallicu už drží uměle při životě jen Elektra a její chamtivost.Přes veškerou snahu tvůrců Metallicu a její "boj" heroizovat proto uvidíte jen její nechtěnou sebeparodii: vyšeptalou kapelu se všemi těmi rockovými klišé, která dotáhli k dokonalosti Spinal Tap. Pro někoho může být zajímavé sledovat, jak se rodí nové písničky, ale většina lidí by na tohle urputné vaření z vody vrhla pohled spíše útrpný. Taky že skupinu vidíme daleko častěji při tom, když dělá z komárů velbloudy, což jí jde neskonale líp. K neustálému řešení čehokoliv nejspíš vybízí přítomnost toho nešťastného psychoterapeuta, přičemž sama skutečnost, že nějaká rocková kapela má při nahrávání desky k ruce někoho takového, je daleko nejkomičtějším rysem celého filmu. Scény, v nichž se členové Metallicy při kolektivních sezeních vyznávají ze vzájemné náklonnosti a používají je dokonce k řešení vztahů s dávno vyhozenými muzikanty, by potom byly hotová komedie, kdyby se ovšem nebraly tak třeskutě vážně. Proboha, vždyť je to jen rock'n'roll!
K materiálu urputnému jako většina metalu samotného se tu navíc přidává bohapustá dokumentaristická rutina. Berlinger se Sinofskym buďto prostě píchnou kameru do zkušebny, nebo používají sestřihy většinou archivních vystoupení (mimořádně tupá je akcentace Hetfieldova alkoholového problému pomocí úryvku písně se slovy "temptation... can't say no", doprovázeného koláží záběrů nadšených fanynek a frontmanova pochlastávání). Metallica: Some Kind of Monster pak taky řeší příliš mnoho témat najednou (kromě zmíněných i hledání nového basáka, Ulrichovy obrazy...) a ještě ke všemu je to celé nesnesitelně dlouhé (přes dvě hodiny). Když to tedy vezmeme kolem a kolem, není tenhle film než poněkud komplikovaným způsobem jak ukázat, že Metallica sestává ze tří narcisů bez sebereflexe (zvlášť Ulrich je úplná guma), ale to se dalo říct i jednodušeji a hlavně úmyslně.
