Právě k připitomělým hollywoodským podívaným, v nichž to triky vyhrávají nad dialogy na celé čáře, se lze dostat při nejvolnějších asociacích ke slovu "barbaři". "Nezajímají mě digitální filmy, mám rád dialogy a herce," říká Denys Arcand. Je třeba přiznat, že v jeho filmech se toho skutečně napovídá tolik, že z toho jde jednomu hlava kolem, a že v jeho autorské osobnosti scenárista značně převažuje nad režisérem: těm "nejukecanějším" z Arcandových filmů přenos z plátna do televize opravdu nijak zvlášť neuškodí. Arcand toho má zkrátka hodně na srdci - a není divu, když je vysokoškolsky vzdělaným historikem. Je člověkem vědění, člověkem tisícileté tradice předávané slovy. Proto v Invazích barbarů hraje svou roli obsáhlá knihovna ústřední postavy, univerzitního profesora Rémyho; proto se v nich vyskytují detaily obalů knih a proto se tam o těch samých knihách tolik mluví. "Barbarstvím" tak u Arcanda můžeme chápat i celou současnost preferující obraz nad slovem, povrch nad obsahem, přelétnutí očima nad uchopením myslí. Tady se rozevírá celý vějíř obligátních témat (moc médií, reklama, virtuální realita, internet atd.); Arcand je zpracovává hlavně ve svém snímku Stardom (2000), kde ironicky popisuje cestu krásné dívenky od nuly ke slávě a zpět.
Do třetice, a asi nejvíc explicitně, se u Arcanda "invaze barbarů" spojují s nevyhnutelným koncem euroamerické civilizace, jen uspíšeným nástupem takzvaného "třetího světa" a vůbec všech kultur, které staré dobré křesťanství posledních tisíc let tak úspěšně válcovalo. Proto si Rémy bere do úst genocidu domorodého obyvatelstva při dobývání Ameriky (ať už jsou odhady počtů obětí jakékoliv), proto se odkazuje ke starému Římu, proto všude nachází známky úpadku, rozkladu a dekadence - všude včetně svého života. Je vzdělaný a poživačný úplně stejně jako kdysi pozdní Římané a stejně jako oni si uvědomuje začátek konce své doby. Pro Rémyho však zároveň končí i jeho vlastní život (rakovina) - a čím míň mu ho zbývá, tím hůř se dokáže přizpůsobovat čemukoliv jinému, nezvyklému, "barbarskému", i kdyby mu to přinášel jeho vlastní syn.
Invaze barbarů tedy pokrývají celé spektrum témat, které se pohybují od úrovně výsostně osobní až po úroveň globální a berou si rovným dílem z historie, sociologie, politologie či společenské kritiky. To z filmu činí dosti ambiciózní dílo velmi obeznámeného autora, nicméně zdá se, že místy se tato ambicióznost trochu vymyká kontrole. Zatímco ve svém opusu magnum Úpadek amerického impéria Arcand dokázal podobnou šíři motivů zkrotit a zhierarchizovat, v Invazích barbarů jako kdyby toho chtěl říct příliš mnoho najednou. Snad je tu na vině oněch sedmnáct let, jež mezi oběma tituly proběhly: jestliže v "Úpadku" je západní civilizace ještě nedotčená a postavy promlouvají z bezpečí jejího lůna (jakkoliv i tady padnou zmínky o chiliasmu), "Invaze" už obsahuje mimo jiné i záběry hořících věží neworských dvojčat.
Druhým režijním zakolísáním Invazí barbarů je emocionalita vymknuvší se v závěru kontrole. Pokud v Úpadku amerického impéria sloužily jako pozadí promluv mezilidské vztahy, v "Invazích" funguje jako červená nit umírání, což už je poněkud těžší kalibr. Závěrečné scény Rémyho usmíření se synem Sébastienem, jeho dojetí nad videozprávou od dcery z druhého konce světa i scéna samotné smrti trpí sentimentalitou, kterou bychom od jinak vždy vybroušeně cynického a kousavého Arcanda nečekali. Udivené pozvednutí obočí si zaslouží i pozornost, již režisér věnuje vedlejší linii s drogově závislou Nathalie.Jinak oba filmy působí jako sourozenci, jako pravé děti svého otce. V obou je základní situací setkání skupinky (těch samých) přátel z akademického světa, kteří ve svých letech dobře vědí, jaké požitky mají nejradši, kolik a jestli si jich mohou dopřát a jak moc za ně budou muset zaplatit. Ve starším ze "sourozenců" se společnost sejde na chatě u jezera, kde muži předtím připravili hostinu, zatímco ženy se cepovaly ve fitness centru. Katarzí se stane provalená nevěra. Mladší "bratříček" se pak z většiny odehrává ve státní nemocnici (vítaná příležitost pro kritiku kanadského zdravotnictví), na zmíněnou chatu se dostane až v samotném závěru a favorizací Rémyho z této postavy učiní až jakési režisérovo alter ego. A možná právě tohle "vtělení se" do vlastního filmu Arcandovi znemožnilo udržet svou obvyklou pobavenou nezúčastněnost, nemilosrdnou trefnost a svůj cynický odstup až do konce.
To je však v porovnání s předchozími desítkami minut filmu jen drobná piha na kráse, která nemění nic na tom, že Invaze barbarů jsou výtečným filmem. Výtečným jak proto, že vás přinutí přemýšlet, tak i proto, že ukazují jeden určitý pohled na svět, světonázor svého autora. A takových je dnes čím dál míň.
