Dnes, pět let po 11. září 2001, do našich kin vstupuje dvojice filmů věnovaných jednomu z nejtragičtějších dní v dějinách Spojených států. Oliver Stone se svým dramatem World Trade Center a Paul Greengrass s rekonstrukcí Let číslo 93 však ani zdaleka nebyli prvními tvůrci, kteří se na tyto události zaměřili.
Nejširší a asi i nejambicióznější pohled na 11. září nabídla vůbec jedna z prvních filmových reflexí této události. Projekt 11'09''01 (2002) vznikl z popudu francouzského producenta Alaina Briganda, premiéry se dočkal na rok k přesně po útoku teroristů a nabízel jedenáct filmových pobídek od stejného počtu světových režisérů. Každý ze snímků měl přesně jedenáct minut, devět vteřin a jedno filmové okénko navrch a vyjadřoval se buďto k událostem samotným, ale i ke světovému terorismu a jeho vlivu na lidstvo. Anebo si všiml tragédií jiných národů, které se ke stejnému datu také vztahují. To byl případ Angličana Kena Loache, který připomněl 11. září 1973 a vojenský převrat generála Pinocheta v Chile, i Bosňana Denise Tanoviče a jeho vzpomínku na 11. září 1993 a masakr ve Srebrenici. Jak teroristé ovlivňují svět, to bylo tématem pro Izraelce Amose Gitaie a jeho příběh televizní reportérky informující o „drobném“ bombovém útoku v Tel Avivu. Íránka Samira Makhmalbafová se věnuje příběhu dětí afghánských uprchlíků, kterým učitelka vypráví o atentátech z 11. září, Egypťan Youssef Chahine se pak ve své epizodě osobně setkává s duchem amerického námořníka, zabitého v Bejrútu. A Idrissa Ouedraogo z Burkiny Faso vypráví úsměvnou historku o afrických chlapcích, kteří se domnívají, že zahlédli samotného Usámu bin Ladina, a těší se na odměnu za jeho dopadení.
11. září z pohledu obyčejných Newyorčanů se tak věnuje „pouze“ čtveřice režisérů. Pokusem přiblížit divákovi poslední chvilky umírajících v budovách World Trade Centra byl snímek Alejandra Gonzáleze Iñárrita. Takřka celých jedenáct minut je naplněno zcela černým plátnem, doprovázeným pouze zvukovou stopu, jež evokuje pobyt pod troskami. Občasné prostřihy zachycují pády zoufalých obětí, jež zůstaly uvězněny v horních patrech mrakodrapu. Skutečný příběh jednoho z hrdinných záchranářů, který zahynul po pádu Dvojčat, aby byl následně kvůli svému pákistánskému původu podezříván z podílu na útocích, vyprávěla prostřednictvím mužovy matky ve svém filmu Mira Nairová. Dopad atentátu na obyčejného malého člověka pak ukazují Claude Lelouch a Sean Penn – první v romanticko-melodramatické rovině, druhý v absurdně humorné. Lelouchův snímek totiž nabízí pohled na hluchou dívku,jež si útoků povšimne až ve chvíli, kdy se její přítel, který se bezmála stal jednou z obětí, vrací domů pokryt vrstvou prachu. Penn ukazuje starého osamělého muže (výtečný Ernest Borgnine), jenž se může zaradovat, že květiny jeho mrtvé ženy zase po letech rozkvetly – díky tomu, že do jeho domu, roky zastíněného mrakodrapy, opět svítí slunce. Ve svém celku velmi zajímavý snímek nakonec mnoho pozornosti (zejména ve Spojených státech) nesklidil. Doplácel navíc na klasický neduh povídkových filmů: kvalitativní nevyváženost jednotlivých příspěvků.
V americké kinematografii dosud nad jinými dominuje patetizující pohled na obyčejné hrdiny všech čtyř teroristických útoků z 11. září – obvykle se jedná o snímky na motivy skutečných událostí. Heroizace ale není jediným hlediskem současných filmařů, setkat se můžeme i s více či méně seriózními pohledy na příčiny i důsledky 11. září. Nejprve zmiňme nejvýraznější oslavné tituly. Režisér Jim Simpson pojal své komorní melodrama Chlapi (2002) jako poctu padlým newyorským záchranářům. Snímek byl věrným přepisem divadelní hry Anne Nelsonové o kapitánovi jedné z newyorských hasičských stanic Nickovi (Anthony LaPaglia), který společně s novinářkou Joan (Sigourney Weaverová) připravuje vzpomínkovou řeč na počest osmi mužů, kteří zahynuli při pádu WTC. Obdobné téma ostatně zpracovává režisér Oliver Stone ve svém velkofilmu World Trade Center (2006). Jeho snímek totiž zaznamenává 11. září očima dvou záchranářů, John McLoughlina (Nicolas Cage) a Willa Jimena (Michael Peña), kteří byli následně vyproštěni z trosek. Zejména od Stonea je takovýto film zklamání. Někdejší buřič mezi režiséry (Četa, JFK, Takoví normální zabijáci) dnes patrně prožívá smířlivé období, jeho pohled na 11. září a je překvapivě konvenční a patetický.
Z řady dalších snímků věnovaných těm, kteří zůstali v troskách WTC, jmenujme alespoň dokument Saint of 9/11 (2006) o životě a díle Mychala Judge, kaplana sloužícího u newyorských hasičů. Film zaujal nejen díky průvodnímu slovu Iana McKellena, ale také působivými životními osudy svého hrdiny. O komplexnější pohled, než je opěvování hrdiny či vzpomínání na oběť, se pokoušeli dva další dokumentární filmy, které si všímaly individuálního osudu některého z mužů dne. Snímek 9/11 (2002) je vůbec prvním projektem o pádu Dvojčat – jeho kameraman patří ke dvojici osob, které zachytily už náraz prvního letadla do věže WTC (tím druhým je český Newyorčan Pavel Hlava se svým amatérským videem). Film 9/11 totiž původně vznikal jako dokument o mladém newyorském hasiči Tonym Benetatosovi, teroristický útok ale plány změnil – snímek je nyní reportáží o záchranné akci od jejího počátku a přímo z centra dění. Krátkou zmínku si zaslouží také dokument 9/11: The Falling Man (2006), jež pátral po identitě muže, padajícího z věže, kterého na svém slavném snímku zachytil fotograf Richard Drew.
Filmového ztvárnění se dočkal nejen pád Dvojčat, ale také ostatní události 11. září 2001. Letecký atentát na washingtonský Pentagon je v tomto ohledu popelkou. Zpracoval ho totiž do těchto chvil pouze Joel Ratner v televizním dokumentu Pentagon 911 (2006). Zato hrdinství pasažérů, kteří přemohli únosce a v pořadí čtvrtému teroristickému útoku zabránili, inspirovalo hned tři filmové štáby. Nejvýraznějším a zároveň nejpůsobivějším z těchto titulů je snímek Let číslo 93 (2006), natočený specialistou na hrané rekonstrukce Paulem Greengrassem (Krvavá neděle). Silnou stránkou snímku byla především sázka na autenticitu, která z diváka činí dalšího z cestujících, ocitajícího se v bezvýchodné situaci. Už v roce 2005 se o rekonstrukci událostí na palubě téhož letu s menšími úspěchy pokoušel hraný dokument Hrdinové letu 93, o rok později ho následovalo televizní drama Flight 93, jež se ucházelo o několik cen Emmy.
Poslední kategorii snímků o 11. září tvoří tituly, které se pokoušejí o hlubší pohled na události: usilují poodhalit kořeny útoku a komentující americkou reakci na něj. Nejvýraznějším z těchto projektů je bezesporu Fahrenheit 9/11 (2004) provokativního dokumentaristy Michaela Moora. Filmař, podpořený Oscarem za předchozí Bowling for Columbine (2002), se s důsledně (a také často demagogicky) opírá do amerického prezidenta George W. Bushe, hledá chyby a omyly mocných a také naznačuje možné spiknutí. A zato vše si vysloužil ovace z Evropy (podpořené i Zlatou palmou z filmového festivalu v Cannes) i odsudek velké části Ameriky (Oscar tentokrát nepřipadal do úvahy). Svým autorským přístupem si Moore získal celou řadu odpůrců i mezi kolegy. S oponentním projektem například už v roce 2004 přispěchal Alan Peterson. Jeho Fahrenhype 9/11 chtěl uvádět na pravou míru „fakta“ prezentovaná Moorem, ve svých závěrech je ale často ještě „kreativnější“ než Moore samotný. Podle všeho ale bude mít Peterson brzy šanci na reparát: Moore totiž na rok 2007 připravuje film Fahrenheit 9/11½…
Z podobných pozic jako Michael Moore se do současné administrativy pouští i Sut Jhally a Jeremy Earp se snímkem Hijacking Catastrophe: 9/11, Fear and the Selling of American Empire (2004) – činí tak ale bez jeho zveličování a satirických komentářů. Jakožto přehlídka „mluvících hlav“ však film rozhodně neměl šanci na divácký úspěch, jaký mívají Mooreovy projekty.
Také mezi hranými snímky, které zachycují kruhy vysoké americké politiky v čase atentátů, nalézáme nejen titul Bushovi a jeho týmu stranící, ale také film kritický. Drama 11. září 2001: Čas krize (2003) z dnešního amerického prezidenta činilo hrdinu nad jiné pohotového a schopného a divák si při sledování není jist, zda se má nad naivitou tvůrců vztekat, anebo se smát (Bushe navíc ztělesňuje Timothy Bottoms, který si jej zahrál rovněž v satirickém seriálu dua Trey Parker a Matt Stone That's My Bush! – při troše dobré vůle tak lze film považovat za pokračování této antibushovské řady). Televizní snímek The Path to 9/11 (2006) si narozdíl od Času krize nevšímá pouze dní kolem 11. září a jde mnohem hlouběji do minulosti. Rekonstruuje první atentát na WTC v roce 1993, všímá si i do laxnosti prezidentů Clintona a Bushe k vzestupu Al Kajdy v islámském světě. Sledovaný projekt si nakonec vysloužil kritiku z obou politických táborů pro údajné nepřesnosti a zkreslování faktů. Jsou jejich reakce oprávněné, anebo se jedná o reakci potrefených? Ať je tomu jakkoli, film samotný ze zatím řadí mezi to nejlepší, co k tématu 11. září dosud vzniklo.
