Zvětšenina (Blow Up)

13. 9. 2004 - 15:28 | Téma | red

Placeholder | zdroj: tisková zpráva

[David Hemmings] Film Zvětšenina italského režiséra Michelangela Antonioniho není uváděn v naší distribuci poprvé

[David Hemmings]

Film Zvětšenina italského režiséra Michelangela Antonioniho není uváděn v naší distribuci poprvé. V českých kinech se objevil už v roce 1967, rok poté, co byl v Anglii natočen. Nyní se vrací k nám zpátky, aby se představil zejména mladšímu publiku jako jeden z desítky filmů letošního Projektu 100, zaměřujícího se především na tzv. kultovní filmy. Zvětšenina je jejich exemplárním případem, neboť patří k těm dílům, se kterými se vyrovnává každá generace diváků a ze kterých čerpá doslova po celý život.

Londýnský fotograf Thomas je úspěšný mladý muž, který se zaměřuje především na módní fotografii. Prostředí krásných modelek ho však už začíná unavovat, proto fotí i ve veřejných noclehárnách nebo v městském parku. Tam ho zaujme objímající se dvojice. Když doma vyvolá jejich fotografie, zjistí, že skrývají mnohem víc než milenecká objetí. Thomas se stal bezprostředním svědkem zločinu, který objevil jen díky tomu, že pozorně prozkoumal detailní snímky onoho, na pohled všedního setkání.

Základem Zvětšeniny se stala povídka argentinského spisovatele Julia Cortazára (1958). Antonioni ve spolupráci s Toninem Guerrou, loňským laureátem Evropské filmové ceny za celoživotní dílo, napsali scénář, v němž z povídky zůstal jen motiv fotografování, který teprve po vyvolání snímku dává pravý smysl celé situace. Téma hledání pravdy, jež se mnohdy skrývá za pouhým zdáním, propojili se studií moderního člověka s jeho vnitřní nejistotou a zmatky. Právě tímto jako by Antonioni navázal na svou "tetralogii citů" (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina), která mu v letech 1959 - 1964 přinesla celosvětový úspěch. Tenkrát v centru jeho pozornosti stály především ženské hrdinky, pro vnímaní vzájemného odcizení údajně citlivější, jež vynikajícím způsobem ztvárňovala Monica Vittiová, režisérova tehdejší životní partnerka.

Ruku v ruce se psaním scénáře Zvětšeniny se Antonioni seznamoval s novým prostředím, poznával práci anglických fotoreportérů a zábavu mladých Londýňanů. Ve snaze o maximální autenticitu téměř všechny scény natáčel v reálu, což je v zobrazení atmosféry Londýna, tehdy nejprogresivnější metropole Evropy, zcela patrné. Až dokumentaristicky působí Thomasova návštěva bigbeatovém klubu, ve kterém probíhá vystoupení tehdy populární skupiny The Yeard Birds. Při vší autenticitě však film vyniká vysokou obrazovou kulturou, ve které nic není přebytečného. Kameraman Carlo di Palma spolupracoval s Antonionim už na Červené pustině, jeho prvním barevném filmu, který se do dějin světové kinematografie zapsal mimo jiné díky originálnímu - stylizovanému - užití barev. Také Zvětšenina zaujme svou barevnou propracovaností, o níž svědčí i tak banální detail, jako jsou bílé kalhoty fotografa Thomase.

Hlavního představitele nalezl Antonioni v Davidu Hemmingsovi, který se touto rolí natolik proslavil, že byl v civilním životě s cynickým fotografem zaměňován. Ve své studii atraktivního a bohatého muže, reprezentanta generace etablované v polovině 60. let, dokázal s velkým citem pro míru rozeznít i jeho méně zjevné vlastnosti, jakými je schopnost hlubšího porozumění a pohledu. Památná je v tomto směru závěrečná scéna filmu, kdy se Thomas zapojí do imaginárního tenisového utkání, jež na kurtech městského parku hraje skupina bujarých studentů. Míček, který jim po přeletění hřiště vrátí do hry, je jako poznání, ke kterému uprostřed zelené louky dochází. K přijetí relativnosti jevů a trnité cesty k jejich podstatě.

Z hereček má kardinální roli Vanessa Redgraveová, zde jako fotografovaná žena z parku. Její ušlechtilý zjev, využívaný v pozdějších letech pro představitelky urozených dam (Howards End), výborně zapadá do koncepce postavy, vzrušující svou nevyzpytatelností a jistou nemoderností, zvláště když ji srovnáme s ostatními dívkami Thomasova ateliéru.

Film Zvětšenina zaujímá v Antonioniho tvorbě nejedno prvenství. Je jeho prvním zahraničním filmem, nejslavnějším (co se počtu diváků a mezinárodních cen týče) a díky ústřednímu tématu i nejosobnějším. Český divák se s ním může seznámit i v podobě literárního scénáře, který byl publikován v knize Michelangelo Antonioni, Kuželník u Tiberu (Odeon, Praha 1989).

Na SPECIÁL TISCALI - Projekt 100