Uprostřed temného středověku, středověku temnějšího, než si kdo umí představit, vrhl na dříve šťastnou zemi stín strachů strašlivý netvor...
Karikaturista, animátor, autor a herec Létajícího cirkusu Terry Gilliam se (společně s Terry Jonesem) režisérskému řemeslu učil „za pochodu“ a v časové i finanční tísni během natáčení bujaré artušovské frašky Monty Python a svatý grál (1974). Umělecké spory s Jonesem, vzrůstající nechuť k animaci i snaha osvobodit se od požadavku „být za každou cenu legrační“ Gilliama o tři roky později dovedly k natočení vlastního středověkého filmu. Jako velký obdivovatel Lewise Carrolla se rozhodl vytvořit svéráznou interpretaci z Alenčina dobrodružství za zrcadlem vyjmuté básně Žvahlav, jíž jako by chtěl dokázat, že umí zrežírovat nejen komický, ale i dobrodružný, romantický a strašidelný film.
Jeho hlavním aktérem, jenž se proti své vůli stane hrdinou a získá odměnu, o kterou vlastně nestojí, je dobrosrdečný „kvalifikovaný bednářský učeň“ Dennis (Michael Palin). Poté, co je na smrtelné posteli zapřen vlastním otcem, bezostyšně ignorován svojí otylou láskou a zneužíván naprosto každým, koho potká, rozhodne se opustit rodnou vesničku a zamíří k hradbám království, jež poskytuje zuboženým a hladovým lidem poslední útočiště před řáděním krvelačné nestvůry...
Žvahlav vytváří jakýsi mezistupeň mezi montypythonskými pošetilými výstřednostmi a strašidelnou, groteskně pokřivenou poetikou budoucích snímků Terryho Gilliama, má však souvislejší strukturu a nerozpadá se – jako artušovská parodie – v nesourodé pásmo pouze volně zřetězených gagů. Úvodní pouťově mordýřská scéna, v níž je uprostřed temných hvozdů rozsápán pytlák (divákem nespatřeným) Žvahlavem, by ale ještě klidně mohla být součástí filmu Monty Python a svatý grál. Nechybějí zde ani morbidní vtípky (ač je královská rodina během rytířského turnaje zkropena stříkanci krve, tváří se jako by nic), roztomilé absurdnosti (zatímco rytíři z Camelotu pantomimicky hopkali v „koňském cvalu“ a dusot kopyt simulovali sluhové klapotem kokosových skořápek, v Gilliamově filmu jsou poddaní sami zapřaženi do opratí místo ořů), dámské převleky (jednu z jeptišek hraje muž), ztřeštěné anachronismy (za hradbami se vyhlašuje „dopravní špička“), ani žertovná jména (král Bruno Všelijaký).
Navzdory tomu je z filmu zřejmá snaha oprostit se od montypythonských poznávacích znamení: kromě Michaela Palina se v něm sotva mihnou pouze dva další členové Létajícího cirkusu (příšera v hororovém úvodu roztrhá Terryho Jonese v roli pytláka a poté Terryho Gilliama převtěleného do chlapíka, jenž považuje kamení za diamanty). S výjimkou finální scény, ve které hlavní „hrdina“ i jeho nevyvolená míří vstříc kreslenému horizontu, ve filmu zcela scházejí i Gilliamovy kolážovité animované předěly.
Gilliam v základní osnově své „antipohádky“ zachovává strukturu rytířského románu: nechybí v ní líté turnaje na život a na smrt, ve věži dychtivě čekající panny plné „shrekovsky“ romantických tužeb, ani hrdinská klání s nelítostnou saní. Vše je navíc vsazeno do četným komparsem zalidněných výpravných a realistických středověkých kulis (zubožený a špinavý venkov, kde je ve vzduchu bezmála cítit pach hniloby a exkrementů). Přestože se ve Žvahlavovi neobjevují žádné vystřihované makety hradů (film je výtvarně inspirován Boschovými a Brueghelovými obrazy), z „rytíren“ důvěrně známé situace jsou nahlíženy z bizarně zpřevraceného pohledu: vražedný turnaj vrcholí hrou na schovávanou, princezna vítá svého prince úplně nahá, krutou seč s lítým netvorem rek pozoruje schován pod štítem. A k tomu všemu se na tržištích prodávají opečené krysy na špejli.
Jenže v tom je zřejmě ten největší problém celého snímku. Výsledná poloha totiž osciluje mezi drsnou nonsensovou komedií, temným středověkým dobrodružstvím a hrůzostrašnou fantasy tak neujasněně, že se řada momentů zdá být špatně načasována a nedotažena (například dominově destruktivní spoušť v kovárně). Terry Gilliam na jednu stranu sice nechtěl točit bláznivou parodii, neboť Žvahlav je plný „hodnověrných“ historických detailů, na stranu druhou se ale často nechal strhnout k trochu zbytečně hrubozrnným (převážně „vyměšovacím“) vtípkům. Obě polohy – vážnější, montypythonský humor až násilně potlačující, i ta poťouchlejší, vystavěná především na kontrastu slova a obrazu – se však příliš nedoplňují a místy jdou i proti sobě. Žvahlav je však navzdory uvedeným nedostatkům pro fanoušky Létajícího cirkusu důležitým dílkem. Díky němu si mohou vytvořit představu, jak by zřejmě vypadala kultovní komedie Monty Python a svatý grál, kdyby ji natočil pouze Gilliam a měl by dostatek financí.