Zájem o mystické a mysteriózní příběhy provází filmaře od počátků kinematografie. Zpočátku převažovaly biblické náměty (zejména pašije) a jen pozvolna pronikalo nadpřirozeno i do všedních dnů. Zjevení Ježíše Krista, častěji však Panny Marie, našla své místo i v kinematografii.
Konkrétní popisy zjevení se vyskytují ve filemech spojených hlavně s proslulými poutními místy. Jedná se např. o Medžugorji, Fatimu – a především o Lourdy. Osud mladičké Bernadetty, která svými mariánskými zjeveními založila věhlas Lourd, se dočkal řady vážně míněných zpracování: připomínám snímky Záračná noc (Pallu, 1932), Píseň o Bernadettě (King, 1943) a Bernadetta (Delannoy, 1987). Motiv zázraků proniká i do ryze komerčních projektů, často s apokylapticky hororovým laděním, jak je tomu v americkém thrilleru Stigmata (1999).
Dopady zjevení na společnost skrze vyvoleného jedince nejvýstižněji popisuje řada filmů o Johance z Arku, například slavné Dreyerovo Utrpení Panny Orelánské z roku 1927, nověji pak například film Luka Bessona Johanka z Arku (1999).
Ve světové poválečné kinematografii se často vyskytovaly i jiné modelové postavičky „prosťáčků božích“, kteří se beze zbytku podřídili Božímu úradku. Mnohdy navazovali na příklad svatého Františka z Assisi, jenž ostatně sám mnohokrát pronikl na filmové plátno. Pozoruhodný je v tomto kontextu kněz chudých v Buňuelově filmu Nazarin (1958), zcela ojedinělý a unikátní je průhled do japonské křesťanské komunity v Gošově snímku Marie z Mravenčí ulice (1958).
Severští tvůrci dospěli často k oduševnělým výpovědím, v nichž náboženská víra pomáhala váhajícím či trpícím hrdinům prožít dotyk zázračna. Platí to zejména pro dvojí zpracování filmu Slovo (1943 a 1955), ve francouzském kontextu též pro Bressonův Deník venkovského faráře (1950). Později ovšem převládla skepse, zosobněná marným očekáváním Božího pokynu. Ingmar Bergman proslul v první půli šedesátých let úvahami o „mlčení Boha“, tíživě dopadajícím zvláště na duchovní (Hosté Večeře Páně, 1963). Sarkastický pohled na zjevení Panny Marie nabízí Buňuel ve filmu Mléčná dráha (1967).
Spiritualitu se zjevně náboženskými kořeny lze vystopovat u ruského režiséra Andreje Tarkovského a jeho následovníků, byť nikoli ve sféře prvoplánového příběhu, ale jaksi pod jeho povrchem, skrývají se v dikci vyprávění, v jeho symbolice.
Nepozorované zázračno, které lze vnímat i jako souhru náhod, často ovlivňovalo běžné dění i zcela obyčejné hrdiny, někdy dokonce i proti jejich vůli či navzdory jejich přáním: vedle Kadárova filmu Anděl Levine (1970) sem v první řadě patří polské průzkumy: Kieślowského seriál Dekalog (1989–1990), některé Zanussiho filmy či nejnověji drama režiséra Wiszniewského Všechno bude v pořádku (2007). V českém kontextu je důležitý Zábranského Dům pro dva (1987). Zařadit lze rovněž řadu děl z Latinské Ameriky.
Do české kinematografie se zapsal tzv. čihošťský zázrak, dosud ne zcela objasněný pohyb křížku na oltáři. Nejprve v něm stalinistický pseudodokument Běda tomu, skrze koho pohoršení přichází (1950) odhalil temné rejdy Vatikánu. Po pádu komunistického režimu se k tématu s odsouzením někdejších zločinných machinací, vrátil dokument Čihošťský zázrak (1991). Navíc vznikla volná rekonstrukce dávných událostí, jak je sestavil Jaromír Polišenský v hraném filmu In Nomine Patris (2004).
Údajné zjevení Panny Marie ve slovenské vsi a následující osudy jedné z dívek zachycuje dokument Ivetka a hora (2008). Ostatně ve většině případů nadpozemské komunikace byly Pannou Marií osloveny duchovně čisté, neposkvrněné děti.