Na Karla Vachka, žijícího klasika mezi dokumentaristy, lze vztáhnout dávný studentský bonmot: klasikem se stává takový umělec, jehož jméno sice zná každý, avšak jeho dílo nikdo. U Vachka by se slušelo dodat, že v jeho případě také kvůli nadměrné délce. Nejnovější Vachkův film se sice vyznačuje mimořádně dlouhým názvem (u nás zaručeně nejdelším), avšak rezervovat si na něj musíme pouhou půltřetí hodinu.
Vachek natočil další zamyšlení nad (ne)dávnými dějinami i přítomností, ale opět předkládá v lecčems matoucí mozaiku, volný slepenec jednou zábavnějších, jindy trapných postřehů, pospojovaných režisérovými roztěkanými úvahami. Přitom i ve struktuře vyprávění, často rozpojujícího obraz se zvukem, postřehneme snahu vtisknout komíhání mezi různými, ba protikladnými tématy určitý řád a záměrnost – příznačné je v jeden okamžik prolínání dvou vědomě nespojitých motivických rovin, jedna zachycuje vycpávání ledního medvěda, druhá se věnuje spikleneckým politickým teoriím. Právě spojování nicotností, ba směšných bizarností se závažnými sděleními celospolečenského dosahu vystupuje jako ústřední sjednocující linie.
Snímek začleňuje pestrou spleť nejrůznějších motivů. Zpovídá vstřícné i nevstřícné jedince, kteří občas prozrazují vlastní omezenost, vypraví se na takové obskurní počínání, jakým je obřadné pohřbívání zvířecích miláčků, jemuž se tak rádi oddávají leckteré celebrity. Vážnější je ohmatání policejního zásahu proti technařům. S jejich zálibou může Vachek jen stěží solidarizovat (opakovaně se ptá, zda neposlouchají hudbu hnusnou), avšak ozřejmení policejní zlovůle vystupuje do popředí mimo veškerou pochybnost. Zaznějí vážná podezření, že vládní (mocenská) místa jsou propojena s hospodářskou kriminalitou, nechybějí ani televizní záznamy dvou pověstných projevů, jednak Grossův, když hájil pořízení luxusního bytu, jednak Paroubkův, emotivně glosující výsledky voleb.
Do filmu se zapojuje i sám režisér svými dotazy a úvahami. Setrvale zůstává chaotický, bezbřeze poletuje kolem rozličných námětů historických (postavení rodného jazyka v dějinách) i politických (vytyčuje čtyři „velké mystiky“, kteří se v různých dobách zasloužili o vlast: meziválečné spisovatele Haška a Klímu, politiky Beneše a Dubčeka). Jeho domlouvavě pedantská mluva spolu s myšlenkovou umanutostí, vyhřeznuvší zvláště při přednášení studentům, mně cosi neurčitého připomínala – až se mi rozsvítilo: vždyť přesně tak konstruují cimrmani své „vědecké přednášky“!
Vachkovu koláž rámují na počátku i na konci tytéž významově příznačné epizody – jednak s titulovým barovým písničkářem Závišem, jednak s pohledem na zbytek sněhové pokrývky, svým tvarem připomínající někdejší Československo. Milan Záviš Smrčka, jehož tupě obhroublé skladby procházejí celým dílem, tu chraplavým hlasem prozpěvuje mimo jiné tyhle úchvatné verše:
„Jsem starý kokot, no a co má být, za tohle mě přece nemůžete odsoudit.“
Bez větší jízlivosti soudím, že režisér tu vystavil vysvědčení celému svému projektu.
