Oliver Stone, filmař s pověstí bořitele konvencí a zapáleného kritika společnosti, je zpět. Relativně rychle se oklepal z porážky, kterou utrpěl při realizaci Alexandera Velikého, a sympaticky se pustil do tématu, jež ve Spojených státech stále jitří emoce: 9/11.

Seržant John McLoughlin (Nicolas Cage) je normální polda v krizi středního věku. Manželka v jeho posteli je zkamenělinou něčeho, co na fotkách vypadá jako láska. Vzrušením v práci je pátračka po holčičce, která nejspíš jenom vyrazila sama na zmrzlinu. A důvod, proč to všechno dál udržovat? Rozrůstající se kupa dětí v pokoji. Mimo to je McLoughlin truhlářem. Takovým malým, lidským Ježíšem.

Už s úvodními titulky přišel den D. A s ním i moment M. Útok na věže WTC snímá Stone z perspektivy pěšáků, bez velkolepých orchestrací. Geniální záběr na stín letadla působí jako bodnutí do zad. McLoughlin s hrstkou dobrovolníků neohroženě vběhne do hroutícího se věžáku zachraňovat lidi v nouzi. Než ale stačí kohokoli zachránit, barák mu spadne na hlavu. McLoughlin a jeho parťák Jimeno (Michael Pena) sice uniknou okamžité smrti, uvíznou ale hluboko v ruinách, přišpendleni betonem, odkázáni na záchranu. Při životě se udržují vzpomínáním na své blízké. McLoughlin oprašuje dlouhodobý vztah, Jimeno vypráví o své stále ještě teprve rozkvétající rodině. Obě manželky (Maria Bello a Maggie Gyllenhaal) jsou mezitím přikovány u televizorů a telefonů, bez reálné možnosti vydat se na Ground Zero a odhazovat cihly. Paralela mezi vězni ruin mrakodrapů a vězenkyněmi ruin rodin je přinejmenším pozoruhodná.

Záchrana rodiny je pro Stonea důležitější, než záchrana jednotlivce, a tím jeho snímek vystupuje z žánru klasického záchranářského filmu. Znehybněná pozice hrdinů nemusí být problém: stačí si vzpomenout na nedávné Tajemství slov, napjaté drama mezi sestřičkou a pacientem na lůžku. Na rozdíl od Coixetové však Stone divákům nepředkládá hrdiny s hlubšími osudy. McLoughlinovy a Jimenovy trable jsou fádní, bez jiskry originality. Jejich časté reminiscence, zabalené do sametově plného světla, se v průběhu času stávají pouze přítěží.

Při tom všem si dokážu představit, že ze scénáře World Trade Center mohl vzniknout ostrý snímek. Téma celistvosti rodiny, předložené vážně a přes všechen sentiment upřímně, totiž narušuje ironický příběh mariňáka Karnese, který - hnán Bohem (a díky intenzivnímu projevu Michaela Shannona snad i nějakou hlubokou vinou) - vyráží z Connecticutu na Ground Zero, aby naše hrdiny vytáhl z trosek věžáků. V procesu výroby se ale většina ironie ztratila a zůstala linka, která ústřední motiv pouze zvenčí ozvláštňuje.

Na to, co už Oliver Stone dokázal, je World Trade Center pohroma. Jenže o to asi nejde - Stoneův poslední projekt, Alexander, skončil takovým fiaskem, že možná šlo především o to dostat se zpátky do sedla a natočit něco, co vydělá (a to se povedlo).

Možná Stone na stará kolena spěje k jinému způsobu vyjadřování – po letech společenské kritiky, po filmech dějově i formálně bouřlivých volí režisér nezvykle asketický způsob vyjadřování. Je to profesionální filmařina, ovšem zoufale konvenční… Jak daleko je nynější Ježíšovo zjevování od psychadelických sekvencí Takových normálních zabijáků!

Nicolas Cage je v titulce příjemně civilní, iniciativu svým emotivnějším projevem přebírá ve společných scénách Michael Pena. Maggie Gyllenhaal vymačká z Allison Jimenové emoce do poslední kapky. Maria Bello jako McLoughlinova utahaná manželka spíš přihrává.

Při civilní kameře Seamuse McGarveyho, a na výtvarníka Stoneova kalibru hollywoodsky nekonfliktnímu obrazu, zaujme na World Trade Center zejména zvuk. Borcení betonových mas je ve slušném sále cítit až v žaludku, a také v následujících obrazech z trosek WTC je zvuková krajina mnohem plastičtější, než ta vizuální.