Na režiséra Martina Kotíka jsme se dosud mohli dívat skrz prsty: jeho celovečerní prvotina Pánská jízda vyhlížela, jako kdyby ji natočil nějaký životem otřískaný řemeslník nad hrobem, odrazovala bezinvenčností a výrazovým staromilstvím. Jeho další snímek Všechno nejlepší! nutí k radikálnímu přehodnocení dosavadních výhrad. Netvrdím, že Kotík natočil nedostižně oduševnělé veledílo – vlastně neusiluje o nic jiného než o pobavení publika. Avšak tentokrát to činí na nesrovnatelně nápaditější a znalejší úrovni.
Kotík se scenáristou Petrem Nepovímem rozehráli konfrontační příběh jednoho společně prožitého dne mladého taxikáře Jardy (Jan Dolanský) a postaršího pasažéra jménem Požár (Viktor Preiss). Stačila chvilka nepozornosti a taxík odřel před jedním domem cizí auto. Jarda nabídne muži stojícímu u auta svezení taxíkem, aby si tak vykoupil jeho mlčení. Navíc si v den svých narozenin zapomněl doklady a od šéfa dostal ráno nové auto s pohrůžkou vyhazovu, jestli se na něm objeví sebemenší škrábanec. Podařený cestující situace dokonale využije: požaduje ježdění z místa na místo, z jednoho konce Prahy na druhý.
Netrpělivý taxikář žehrá na hromadící se potíže, které jej postihly právě o narozeninách, a je nedůtklivý a vznětlivý vůči potměšile vyhlížejícímu Požárovi (Viktor Preiss). Maléry se na Jardu doslova valí. Dva souběžné milostné vztahy jej nutí, aby si bezostyšně vymýšlel před manželkou i milenkou. Později vyjde najevo, že podobnou zkušenost měl kdysi i pasažér. Tomu navíc hrozí vystěhování z bytu, neboť majitel lukrativního domu se jej chce za každou cenu zbavit.
Je cenné, že autoři nepodlehli pokušení vytvořit jednorozměrnou humoresku a jednotlivé postavy i situace obohatili o další významové okruhy, které na výchozí „bakalářský“ příběh postupně nabalují. Dočkáme se stále podrobnějšího rozkrývání ústředních postav, jejich zdánlivá počáteční jednoznačnost se pozvolna rozplývá.
Nečekejme dalekosáhlý rozbor společenských vztahů ani „pláč pod maskou smíchu“, jak kdysi mistrně předvedl italský film Sváteční vyjížďka. Příběh je ale po dramatické stránce dokonale zacyklený, epizody i vedlejší motivy do něho dokonale zapadají. Přesně podle staré zásady, že z pušky, která je na začátku zmíněna, se musí během vyprávění alespoň jednou vystřelit. V této podobě přichází i ponaučení, že nezodpovědnost v lásce, v celém životě, pokud se za ni včas nekajeme, může zcela rozvrátit dosavadní jistoty. K příběhu bych vznesl výhradu jedině k délce. Středometrážní rozsah by dovolil lepší dramatickou údernost i vyklenutost.
Nezbývá než ocenit, co vše režisér (s pomocí střihače Matouše Outraty) dokázal vtěsnat do zdánlivě obyčejného ježdění jedním autem po Praze, jak se vypořádal s proměnlivě utvářenými rozmluvami, které plynou hladivě a bez zbytečného škobrtání. Dialogy jsou napsány s citem, se smyslem pro údernou pointu, byť někdy příliš vykonstruovanou (např. když Požár poučuje Jardu o květinách, které usmíří hněv každé ženy, posléze pak poručí zastavit u hřbitova a vlastní kytici květin klade na hrob...).
Martin Kotík se mohl opřít o vyzrálý um obou protagonistů. Dlouho jen přihlíživý a potutelně se usmívající Preiss dobře vystihl smolařský životní oblouk svého hrdiny; za moralizátorsky zdviženým obočím i hlasovou dikcí se vynoří usmýkaný nešťastník, jenž vidí, že nyní se týchž chyb, na něž doplatil, dopouští další „nepoučitelný“. Ale ani Dolanský, jehož Jarda zůstává dlouho bezstarostný ve svých lžích a slibech a spokojený s dosavadní existencí, nijak nezůstává v Preissově stínu. Jeho taxíkář se prosazuje žvatlavými průpovídkami, v nichž se pozvolna jeho dosavadní zásada „žít a užít“ obnažuje coby cesta bez vyhlídek. Návaly šklebně bezstarostného smíchu, jimiž reaguje na nejrůznější zádrhely, i dočasné zavržení mravních zábran jakoby v civilnější rovině rozvíjely podmanivého Dolanského vrahouna ze Sametových vrahů. Je jisté, že z Dolanského vyrůstá – zvláště pak pod vedením cílevědomého režiséra – charismatická osobnost.
Snaha scenáristů uplatnit v příběhu duchaplnosti někdy vede k banalitám a přemrštěnosti, nejvíce v postavě dementní šéfovy tetičky (Jana Hlaváčová). Ani další ženské postavy, najmě manželky, milenky, šéfovy sekretářky příliš nepotěší. Ztrácejí osobitost nebo koketují s karikující nadsázkou v hlase i mimice. Platí to ovšem i na některé vedlejší mužské figury, které pánové Pavel Zedníček, Tomáš Matonoha nebo Jaromír Dulava dovedli k pouhé komické šarži.
Kameraman Miroslav Č. Čvorsjuk velkoměstské reálie pojednal víceméně ve stylu bezpohlavní televizní poetiky. Obratná, s obrazem dobře provázaná je práce s hudebním doprovodem Tomáše Poláka (texty k písním v angličtině napsala Alice Nellis).
Recenze soundtracku k filmu
