Polovina dvacátých let 20. století byla v Mexiku krvavá – tehdejší vláda chtěla zlomit moc a vliv církve, a proto brutálně potlačovala náboženské smýšlení obyvatelstva, které se začalo bránit. Střety probíhaly s bezohledností na obou stranách a film Vnitřní poušť zřejmě nepřehání, když ukáže scénu masakru, kterého se vojáci dopustili na bezbranné vesnici. Nechtěně to zavinil Elias (Mario Zaragozo), jenž přesvědčil před nedávnem vystěhovaného kněze, aby přijel požehnat jeho ještě nenarozenému děcku – těhotná žena totiž spadla se střechy. Vraždění muž téměř zázrakem přežije, ale pak na něho doléhá tíha viny za celou tragédii, musí dál žít s obavou, že boží trest, který se vyhnul jemu, stihne jeho děti.
Ačkoli úvodní výjevy drásají doslovností i bezmocí, většina příběhu, přesunutá do vzdálené, jen kaktusy poseté pustiny. Zachycuje Eliasovu rodinu, jak zarputile staví nejen nový svatostánek, ale zejména jak se otec vyrovnává se skony svých nejbližších, marně se snaže pochopit boří vůli. Bůh, ačkoli je úpěnlivě přivoláván zvonem, totiž mlčí... Od prvotně realistického průhledu se režisér Rodrigo Plá (nedávno jsme od něho viděli snímek Život za zdí) přesouvá k ponurému podobenství o pošetilosti skálopevné víry, která nepřináší ani útěchu, ani odpuštění. Nikoli náhodou celé vyprávění uzavírá varovný citát z Nietzschova Zarathustry o rozrůstající se poušti: běda tomu, kdo ji má v sobě. 1)
Vnitřní poušť, rozčleněnou do tří volně návazných kapitol (pokrývají období 1926 až 1942), je vyprávěna z pohledu nejmladšího Eliasova syna, neduživého Aureliana (v dospělém věku jej představuje Diego Cataño), chlapce s výtvarným talentem, jenž k větší slávě Boží maluje bezpočet obrázků, rozmístěných otcem v rozestavěném kostele. Právě ony, naivní a neumělé, jsouce rozpohybovány a někdy prolnuty do reálného obrazu, vnášejí rozměr jakési novodobé legendy, průběžně komentující ponuré události, ať jich předcházely jeho narození nebo je osobně zažil.
Eliasova víra je sice bezbřehá, avšak jakoby magická, odvozená z myšlení přírodních národů. Ačkoli i tady Bůh mlčí, není to mlčení, jak je známe například z Bergmanových filmů, ani zlomyslná netečnost z podobenství Luise Buñuela. Elias se pokouší Boha oslovit, dovolává se jeho pozornosti, marně čekaje na nějakou odezvu. Stejně se táže i Aureliano, těžce zápolící s podřízeností otcovské autoritě, po smyslu otcova konání. Režiséra příliš nezajímá, jak rodina mohla v pustině tak dlouho přežívat, jak se přinejmenším Aureliano naučil psát, ale přitom nepochopil, že souložit se sestrou by se nemělo.
Osudy Eliasovy rodiny jsou pochmurné. Když se pozvolna odvíjejí, od prvotního soucitu dospíváme k rozčarování z vyhřezlého fanatismu. Rozměr zmaru účinně podporuje rovněž vizuální ztvárnění: převažují zachmuřené, setmělé, neřkuli noční scenérie, z oblak se na rozbahněnou zemi snášejí proudy vody (v nichž pobožné obyvatelstvo spatřuje slzy truchlících nebes). I zřídkavé slunné počasí odrazuje svou šedavou nepřívětivostí. Příroda jako by byla otiskem zdevastovaných lidských duší. Avšak inscenační uchopení zůstává navzdory na odiv stavěné výrazové prostotě dosti zploštělé, jakoby loutkovité, zbavené schopnosti niterně oslovit, jak se daří nejlepším dílům tohoto zaměření.
Vnitřní poušť zajisté vyžaduje plného diváckého soustředění, plyne pozvolna, často nehnutě ulpívá na mihotavých okamžicích stojaté, stále vyprahlejší existence, sužované marným očekáváním nějakých Božích znamení (a Eliase ničí, že případná znamení, třeba světélkování ve vodě, nevidí on). Vnitřní poušť je zajisté rozporná a nejednoznačná. Sděluje, že víra coby niterné přesvědčení, na které má každý člověk nezcizitelné a nepotlačitelné právo, se může za vyhrocených podmínek stát zotročujícím, ba sebezáhubným faktorem.
