V propagačních materiálech k historickému filmu Vévodkyně se můžeme jako největší pikanterii dočíst, že hrdinka žijící v druhé půli 18. století, která prý vedla rozmarný život plný milenců, je vzdálenou příbuznou – samotné lady Diany (obě pocházely z rodu Spencerů). V Anglii možná taková informace zaujme, možná také vytanou na mysl složité milostné šarády obou žen, avšak v tuzemských podmínkách má taková informace mizivou hodnotu. Zkrátka: nepříliš známý režisér Saul Dibb vypráví, jak mladá žena, provdaná za mocného, nicméně citově vyprahlého a nepřístupného muže, nalezne lásku až v horoucí milencově náruči.
Co víme o jednotlivých protagonistech? Georgiana, vévodkyně z Devonshiru (1757—1806), byla coby mladičké děvče provdána za postaršího vévodu z Devonshiru (1748—1811). Věkový rozdíl však nebyl nijak hrozivý, v době sňatku bylo jemu dvacet šest, zatímco jí sedmnáct. Zvykla si na manželovy nejspíš poněkud bezohledné sexuální praktiky, avšak nevěděla si rady s jeho odtažitostí, lhostejností a nekomunikativností. Svou choť považoval především za rodičku očekávaného syna, takže několik dcer vnímal jako manželčino selhání. Marně si půvabná Georgiana stěžuje, že ji manžel přehlíží, téměř s ní nepromluví („A o čem byste spolu mluvili?“, táže se jí matka), že jediný jeho zájem náleží oblíbeným psům. Navíc si muž, zvyklý o všem pánovitě rozhodovat, jako milenku přivlastní Georgianinu jedinou důvěrnou přítelkyni Bess Fosterovou (1759—1824). Není tudíž divu, že roztoužená Georgina nalezne útěchu v objetí sličného začínajícího politika Charlese Greye (1764—1845). Vévoda, vždy prosazující svou vůli jako pro všechny závazný zákon, sice drsně zasáhne, avšak obě ženy si ve svém loži nadále ponechává.
Tklivé vévodkyniny osudy zpracovala ve svém tománu Amanda Foremanová, kterého se filmaři rádi zmocnili. Scénáristé Jeffrey Hatcher, Anders Thomas Jensen a sám režisér stvořili historku v mnohém připomínající někdejší laciné čtivo pro paní a dívky, které se rády dojímají (neodvažuji se domýšlet, jak by tentýž námět pojednal takoví mistři jako Visconti, Kubrick či aspoň Scorsese).
Ačkoli filmová podoba se vyžívá v podrobném líčení reálií či členitého ženského oblečení včetně otisku šněrovačky na holém těle, mravní i citová dilemata tvůrci oživují ztuha. Načrtávané události připomínají obrázkové leporelo, výjevy jsou řazeny volně, tyjí z předpokládané dojemnosti, ba slzopudnosti. Kameraman Gyula Pardos se vyhnul kdysi ceněnému utváření prostoru osvětlením a zejména přepychové interiéry líčí v barevně pošmourné jednolitosti jako neútulné, studené a vylidněné. V tom souznějí s hrdinčiným rozpoložením, s pocity člověka bez ohledu na jeho přání uvězněného ve zlaté kleci.
Vévodkyně je sice uzavřena do nejvyšších pater šlechtické vrstvy a nechává protagonisty řádně dusit v závojích nenaplněných citů i očekávání, ovšem chování a prožívání zejména ženských hrdinek se podřizuje současným filmovým (hollywoodským) klišé. Georgina by se nejspíš smířila s bezvýhradnou podřízeností manželovi, kdyby ten projevil více vstřícnosti a zájmu. Takto se ale ona zprvu seberealizuje jako průkopnice nových módních trendů (najmě v kloboucích), záhy následují zásahy do politického dění konané z povzdálí, aby posléze toto všechno korunovala otevřeně vzneseným požadavkem na milence.
Vévodkyně z Devonshiru jistě prožila vzrušivý život, ústící ve svérázný manželský trojúhelník, všemi stranami akceptovaný, aniž by tím zřejmě budil větší pohoršení. Režisér chtěl postihnout, jak Georgiana, jak hledá taje lásky i životního sebenaplnění, jak prochází prvotní bezradností, následným rozhořčením a v posledku spěje ke zmoudřelému smíření s daným stavem. Jenže Keira Knightleyová v titulní roli se vyznačuje výrazovou prkenností, mechanicky střídá několik základních grimas, jimž schází jakýkoli niterný podklad.
Zajímavěji je vymodelován všemocný Georgianin manžel, jemuž Ralph Fiennes vtiskl uměřenou mnohoznačnost. Vycítíme, jak se za vnější odměřeností skrývá citlivé jádro, které tento muž neumí dát najevo, jak se ostatně sám přiznává. Připomínám kraťoučký výjev, kdy svou ženu zajíkavě, téměř omlouvavě žádá, aby jej doprovodila do společnosti. Ostatně rozhodnutí přijmout do rodiny své nemanželské děcko, jemuž zemřela matka (vévodova služebná), také o jeho charakteru vypovídá. Zato vedlejší party se jsou již ploché: platí to pro Charlottu Ramplingovou v úloze hrdinčiny matky, která dbá jedině na dobrou pověst a zájmy své rodiny, pro Hayley Atwellovou v roli souběžné manželovy milenky Bess, které se své přítelkyni navzdory roztržkám snaží pomáhat, i pro Dominica Coopera, jenž unyle ztělesnil vášní ovládaného Charlese Greye.
Vévodkyně se zajisté dotýká mnohých nerovností a omezení, v 18. století vnímaných jako obvyklé a přirozené. Jenže pokus postihnout to vše jako cosi tehdy samozřejmého (v protikladu k dnešku) vychází křečovitě. Pózovitost neodbourává ani klasicizující hudba Rachel Portmanové. Soukromé strázně ženy, která se odhodlala překročit společensky přijatelné mantinely, načež se ocitla v centru potměšilé šuškandy, jsou ovšem v rámci možností rozkryty věrohodně. Vševládnoucí pokrytectví, byť jen letmo nastíněné, pak vystupuje do popředí i v souvislosti s pohoršeně odmítanou Sheridanovou hrou Škola pomluv, o níž ve filmu padne zmínka a která vychází z dramatikovy podrobné znalosti aristokratických vrstev: ti, na něž výsměšně ukazuje, ji zavrhují nejostřeji…
