Říci, že Ed Bloom byl dobrý vypravěč, by bylo poněkud nepřesné. Ed Bloom byl výtečný vypravěč, snílek, fantasta. Jeho svět byly historky, kterými zásoboval všechny kolem sebe. Ne každému jsou však omamné a fantaskní vyprávěnky po chuti. Edův syn Will, který si v dětství otce příliš neužil, při nich neskutečně trpí a považuje je za blábolení lehce senilního staříka. Když se však prášilovský tatík začne zčistajasna hotovit k odchodu na onen svět, je na Willovi, aby k němu znovu našel cestu.

Burtonovo vyprávění se nese ve dvou rovinách. První je běžná, šedivá a nijak zajímavá okolní realita. Druhá se dostane ke slovu pokaždé, když začne Ed vyprávět svou historku. Tu pak režisér ožívá a rozehrává neuvěřitelně barevný a poutavý svět figur, jaké by si snad nikdo ani nedokázal vymyslet. Bez problémů v něm vystupují pohádkoví obři, odvážný mladík si získá srdce své vytoužené princezny, všechno je v něm krásné, úhledné, barevné a také vtipné.
Při sledování Velké ryby si nelze nepovšimnout paralely mezi osobou Eda Blooma a samotného Burtona. Oba dva totiž shledávají okolní svět neskutečně nudným, fádním a v podstatě opovrženíhodným. Lze se s ním vypořádat jediným způsobem, totiž útěkem do fantazie. Proto Bloom na potkání chrlí jednu historku za druhou, proto Burton točí jeden hravý a pohádkovou fantazii velebící film za druhým. Ed Bloom by si určitě náramně rozuměl s entuziastickým režisérem-břídilem Edem Woodem ze stejnojmenného, Burtonova asi nejzdařilejšího filmu.

Tim Burton je nepochybně velmi nadaný režisér s ohromnou představivostí. Hází-li něco klacky pod nohy jeho snažení, pak to jsou mnohdy poněkud chatrné scénáře. Má-li ovšem v ruce dobře vystavěný a silný příběh, je okouzlující. V případě Velké ryby to platí bezezbytku.