Hvězda italského původu patřila v osmdesátých letech k nejvýraznějším kráskám filmového plátna na obou stranách Atlantiku. Viděli jsme ji například v dramatech Poslední léto v Tangeru (1987) či Rain Man (1988), po účinkování v obou dílech bláznivé parodie Žhavé výstřely však zmizela z očí i mysli filmových fanoušků. Nyní se po letech vrací také do českých kin, a to ve francouzském krimidramatu Válka policajtů.
Valeria Golinová se narodila 22. října 1966 v Neapoli v rodině italského učitele a řecké malířky. Po rozvodu rodičů se s matkou stěhovala do Athén, každé léto však strávila spolu s otcem na jihu Itálie. Díky svým exotickým půvabům se Valeria již od čtrnácti uplatňovala v modelingu. V roce 1983 získala také svou první filmovou roli v komedii Liny Wertmüllerové Scherzo del destino in agguato dietro l'angolo come un brigante da strada. Krátce poté definitivně opustila střední školu a věnuje se výhradně herectví. A že má u filmu slibnou budoucnost, se ukazovalo, když rychle postupovala od úplně nejmenších roliček (americký horor Slepý, který viděl z roku 1984) až k úlohám hlavním (italské drama Piccoli fuochi, 1985). Když se pak na filmovém festivalu v Benátkách v roce 1986 objevil snímek Příběh lásky, znamenalo to zrod nové hvězdy italské kinematografie. Golinová nečekaně získala za úlohu temperamentní uklízečky Bruny cenu pro nejlepší herečku.
Z nabídek na hlavní role ve velkých evropských produkcích, které následovaly po jejím úspěchu v Benátkách zvolila Golinová nejprve francouzské krimidrama Poslední léto v Tangeru (1987). V něm se představila v hlavní úloze mladé Claudie navracející se do severní Afriky, aby zde pomstila otcovu vraždu. V německo-francouzském dobovém dramatu režisérky Margarethe von Trottové Láska a strach (1988) pak účinkovala společně s Fanny Ardantovou a Gretou Scacchiovou, a to jako nejmladší z trojice sester, které prožívají nerůznější citová vzplanutí i zklamání. Největší slávy a ovací se však Golinová dočkala až na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy získala několik prestižních úloh ve velkých hollywoodských projektech. Po bláznivé komedii Big Top Pee-Wee (1988) se představila v hlavní ženské úloze dramatu Rain Man (1988). Snímek o sbližování sobeckého Charlieho a autisty Raye, kterému vévodily výkony Toma Cruise a především Dustina Hoffmana a stal se oscarovým hitem roku. A krátce poté se střetla o dvojici hlavních úloh s Julií Robertsovou: nechybělo a Valeria se namísto ní objevila nejen v thrilleru Hráči se smrtí, ale také v titulní roli romance Pretty Woman (oba 1990). A kariéra obou by se pak jistě vyvíjela zcela jiným směrem. Golinová se tak musela spokojit alespoň s úlohami v thrilleru Johna Frankenheimera Year of the Gun (1991) či v režijním debutu Seana Penna, dramatu Vyvrhel (1991). Její největší úspěch v Hollywoodu je spojen s dvojicí bláznivých parodií Žhavé výstřely (1991) a Žhavé výstřely 2 (1993), v nichž se převtělila do osudové ženy akčního hrdiny Toppera Harleyho (Charlie Sheen).
Na piedestalu hollywoodské star však Valeria Golinová příliš dlouho neohřála. Po neúspěchu detektivní komedie Totální okno (1994) se objevila ještě ve vedlejších úlohách v životopisném snímku o Beethovenovi Nehynoucí láska (1994), v dramatu s Nicolasem Cagem Leaving Las Vegas (1995) či v akční sci-fi Útěk z L.A. (1996). Hvězdné roky však byly v polovině let devadesátých let již téměř zapomenuty a Valeria se stále častěji vracela k natáčení evropských titulů. Již v roce 1992 zazářila jako bonvivánská zlodějka Anita v komedii Puerto Escondido italského režiséra Gabriele Salvatorese. Velkým návratem na domácí půdu pak bylo drama L'albero delle pere (1998), v němž si Golinová zahrála drogově závislou Silvii. K největším úspěchům patřilo i historické drama Harem Suare' (1999).
Čas od času si navíc na Valerii Golinovou vzpomenou i američtí nezávislí. Již v roce 2000 uspěla na Sundance festivalu jako jedna z protagonistek povídkového dramatu Co vlastně ženy chtějí?, v němž hrály rovněž Glenn Closeová, Cameron Diazová či Holly Hunterová. Objevila se rovněž v experimentálním dramatu Hotel (2001) či doplnila hvězdné obsazení životopisného dramatu Frida (2002) se Selmou Hayekovou. Ve své vlasti Golinová zaujala v historické televizní minisérii Julius César (2002), ve Francii pak ve dvojici rolí po boku Gérarda Depardieua, a to v špionážní komedii San-Antonio (2004) a především v krimidramatu Válka policajtů (2004), které v současnosti vstupuje do českých kin.
Ač se u nás na Valerii Golinovou již téměř zapomnělo a ač již nepatří k uhrančivým kráskám filmového plátna, stále je schopna těžit se své hvězdné minulosti a čas od času uspět za Velkou louží či zanechat výraznou stopu v evropském filmu. O kolika dalších italských hereček bychom mohli napsat něco podobného?