Základním motivem hry, režijní vládou nad filmovým světem i hravou optikou připomíná debut Yanna Samuela Vadí nevadí slavnou Jeunetovu pohádku Amélie z Montmartru. Snímek, který vypráví o neochotě „dospět“, o útěku do snu a hry se stal oblíbencem fanoušků, ale i terčem domácí (francouzské) kritiky.
Před školou, pár desítek let dozadu. Malý Julien se zastane malé Sophie, které se posmívají spolužáci a z dětí se stanou kamarádi. Jejich jedinou zábavou je fascinující hra na výzvu - schválně jestli uděláš tohle! Troufneš si na tamto? Zatímco z příběhu klíčí drobné a nápadité surrealistické sekvence, nevinné provokace zvyšují dětskou odvahu a dláždí cestu k odvážnějším, rafinovanějším, ale i krutějším nápadům.
Pro zdůraznění Julienova charakteru Samuel zobrazuje problémy v hrdinově rodině – matka má rakovinu. Z hlediska scénáře bývá nevyléčitelná nemoc častou berličkou pro injekci instantní emoce. V případě Vadí nevadí trošku zastírá podstatu Julienových útěků do světa snů. Trauma z toho, že nedokázal zabránit matčině smrti, potom může u hrdiny v dospělosti přerůst ve snahu mít životy ostatních pevně ve svých rukou.
Už jako malý se totiž Julien Sophii svěří, že by chtěl být tyranem – pokus o převrácení modelu z Amélie, kde se hrdinka naopak snaží lidem pomoci. Zatímco pozitivní motivaci figury není třeba nijak zvlášť osvětlovat (i když Amélie se i o to snaží), pak motivaci negativní je třeba vysvětlit co nejpečlivěji. Samuel se však pouze věnuje vršení scén, které sice jsou emotivně protikladné, ale navzájem se nepodmiňují.
Krátce poté, co Julienova matka zemře, nastěhuje se Sophie do jejich domu. Následuje časový posun vpřed. Hrdinové dospěli. Julienovi (Guillaume Canet) se podaří Sophii (Marion CotillardOVÁ) ze společné domácnosti vyhnat. Neomalenost svého jednání si Julien brzy uvědomí a po zbytek Vadí nevadí se snaží dát se Sophií znovu dohromady. Na druhou stranu Julien nikdy nezapomene na své dětské předsevzetí a slečně ubližuje. Nebo jenom není schopný dospět a všechny city halí do nabroušených a přesně mířených ran? Sophie si nenechá nic líbit a touhou živená hra startuje rychle se svažující spirálu.
Zdá se mi, že hra na podrazy biják neutáhne. Naschvály, které si Julien se Sophií provádějí, mohou být drsné, jak chtějí, ale pojídání vlastních zvířátek a la Válka Roseových to prostě není. Samuel určitě dokáže být podobně krutý a dokonce i rafinovaný (obraz v restauraci, kdy Julien žádá dívku o ruku), nezabývá se však tím, proč postavy jednají, jak jednají. Dalo by se to určitě obhájit tím, že jde přece o hru. Její pravidla ale rovnají meandry života do betonových koryt, a na tom nevidím nic vzrušujícícho.
Hra dává hercům prostor pro obrovské rozpětí citů a Guillaume Canet i Marion Cotillard odvádějí solidní, civilní výkony. Nejsilnější stránkou Samuelova bijáku je nakonec vizuální zpracování snových sekvencí. Škoda, že je jich tak málo.
