Úsměv Mony Lisy

Takhle má vypadat mainstream! Úsměv Mony Lisy mezi těmi haldami strusky, které mají člověka přinutit zaplatit za vstupenku a pak ho ukecat, že se vlastně skvěle baví, září jako malý diamant. Je to chytré, je to kultivované, je to decentní, nevtíravé, vtipné, dobře napsané, skvěle zahrané, tak akorát poučné... Asi je na tom mainstream opravdu špatně, když jsem tak unešený z věcí, které by přece měly být samozřejmostí.

Film pokrývá akademický rok 1953/54 ve Wellesley College, elitní univerzitě, kde studuje dívčí výkvět Nové Anglie. Jako taková je Wellesley značně konzervativním místem –a když tam z daleko uvolněnější kalifornské univerzity v Berkeley dorazí nová profesorka dějin umění Katherine Watson (Julia Robertsovámusí zákonitě narazit. Nejenže neučí podle učebnice a nepovažuje sňatek za nutný životní cíl každé mladé ženy; ona si dokonce dovoluje povzbuzovat své studentky k tomu, aby se rozhodovaly samostatně a myslely samy za sebe. A to se přece nedělá.

Úsměv Mony Lisy se trefuje do zvláštní doby. Americké ženy tehdy za sebou měly zkušenost z druhé světové války, kdy musely své bojující muže plnohodnotně zastoupit ve fabrikách a jiných náročných pozicích. Po válce se však od nich neočekávalo nic jiného než podřídit se opět rodině, obětovat své sny mužově kariéře a stát se dokonalou "profesionální" manželkou. Ve vypucovaných domácnostech takhle končily i ženy se špičkovým vzděláním a skvělou kvalifikací pro zářivou profesní dráhu –a pod vlivem svazující výchovy to tak dokonce chtěly. V téhle situaci na Wellesley nastupuje Katherine W. Ve svých třiceti je svobodná a svobodomyslná; to první z ní podle studentek dělá polovičního invalidu, to druhé zase představuje nebezpečí v očích vedení univerzity.

Úsměv Mony Lisy ale není žádnou sociální agitkou ani dějinným exkurzem do protofeminismu. Nebo ne jenom tím. Jak už bylo řečeno, je mainstreamem, a to mainstreamem vynikajícím. To znamená v první řadě zábavu, nicméně ne tupou a ne za každou cenu; zábavu prokládanou významy. Tady nelze neocenit skvěle napsaný scénář dua Lawrence Konner a Mark Rosenthal (Honba za klenotem Nilu, nová Planeta opic) a zejména neochvějně zkušenou režii Mikea Newella (Čtyři svatby a jeden pohřeb, Krycí jméno Donnie Brasco). Newell přesně ví, kolik čeho kdy divákovi naservírovat, a tak se suverénní jistotou střídá dramatické výstupy s idylickými výjevy ze života campusu (například po Katherinině konfliktu se studentkou následuje bujaré sáňkování), zvážnění prostříhává komickými momenty (Katherinin pád po pokárání od šéfové), ve vhodných chvílích ukáže pěkné obrázky a vůbec vždycky přesně ví kam sáhnout. Taky dokáže odhadnout, kdy se vyjádřit zkratkou nebo okamžikem (kyselý obličej, pusa na čelo) a kdy rozvinout celou scénu (studentky vyjeveně civící na plátno Jacksona Pollocka). A když mluvíme o scénách –už jen ze dvou úvodních, totiž z úsporně nasnímané ceremonie na začátek akademického roku a z rapidmontáží ošetřené první Katherininy přednášky, je jasně vidět, že máme co do činění s režisérem, který odměřuje na lékárnických vahách. Přidejte skvělou kresbu prostředí, perfektní práci s dobovou hudbou, brilantně napsané dialogy... Dívat se na Úsměv Mony Lisy je jako dopřát si rozhovor s člověkem, jenž už nemá zapotřebí se svými nespornými zkušenostmi vytahovat.

A to ještě nepadlo ani slovo o herečkách. Julia Roberts je možná nejlepší ze své generace - a tady pracuje v dokonalé souhře s generací nastupující. Katherininy studentky zastupuje čtveřice typově odlišných dívek, z nichž každá podává skvělý výkon. Julia Stiles hraje hledající se Joan, která v závěru filmu otevře Katherine oči. Ginnifer Goodwin se předvede jako sebevědomí hledající a nalézající Connie. Maggie Gylenhaal (Sekretářka, Adaptace) představuje výstřední, poživačnou, ale i chápavou Giselle. A Kirsten Dunst (Spider-man, Šílená/krásný) je Betty, překrásná potvora Betty, která si nejvíc ze všeho zaslouží pořádně nasekat –a taky že dostane co proto.

Pořád se mi to vrací: Úsměv Mony Lisy je "jen" mainstream. Roubuje povrchní přelet nad moderním výtvarným uměním na poučení o nutnosti sledovat vlastní cestu, nechá všechny postavy projít prozřením a stát se lepšími lidmi, inspiruje se u ozkoušených klasik jako bylo Panu učiteli s láskou. Ale je to mainstream dokonalý od prvního záběru až po závěrečné titulky vtipně podložené sestřihem amerického "ženského snu", a takový mainstream je umění. A kdo by Úsměvu Mony Lisy neměl ani po několikerém shlédnutí dost, může si přečíst novelizaci filmu, která právě vychází.