Na Americký film příležitostného režiséra Mela Gibsona (Statečné srdce) o tom, jak to vlastně doopravdy bylo s tím naším vykoupením před skoro dvěma tisíci lety v Palestině, a který již nějaký čas vyvolává za oceánem vzrušené debaty a láme divácké rekordy.
Mediální guláš, který kolem filmu vzniknul, je snad už nutným folklórem, který provází každou událost, jež snad má potenciál stát se senzací. A není nezvykem, že mnohdy se ta která událost senzací stane pouze díky velkému mediálnímu krytí. Je tomu tak i v případě Umučení Krista?
Film je natočený podle celosvětově značně známé a populární knihy (domnívám se, že stále ještě populárnější než Harry Potter či Pán prstenů), totiž Nového Zákona, konkrétně vybraných částí čtyř evangelií popisujících Ježíšovo odsouzení tehdejšími představiteli světské i náboženské moci, jeho mučení a následnou smrt na kříži.
Gibson se nepustil do žádné debaty s předlohou (čímž by možná zaujal část diváctva, ale většinu by tím nejspíš popudil, stejně jako by Peter Jackson popudil obec tolkienovských fandů, kdyby si dovolil výraznější krok stranou od tolik známé předlohy). Zobrazované události jsou vesměs věrným přepisem evangelijních textů. Tím, že Gibson vzal za podklad všechna čtyři evangelia, dočkáme se na plátně opravdu snad všech replik, postav a epizod, které jsou uloženy v našem povědomí, ale nejsou všechny obsaženy v jednom konkrétním evangeliu. Každé z evangelií má totiž svůj styl, svůj účel, hlavní motivy jsou pokaždé trochu jinak akcentovány, pokud Gibson spojil všechny dohromady, ještě to neznamená, že jeho film musí být dokonalým obrazem evangelijní zvěsti. V některých motivech může film působit jako přehnaný, pokud vám třeba Ježíš ve filmu přijde až moc jako otloukánek, pak vězte, že naprostá většina násilných scén v textu opravdu je, nikoliv však všechny na jednom místě. Z evangelijních scén snad chybí pouze Ježíš na křížové cestě napomínající plačící ženy.
Přidány jsou některé scény a obrazy z křesťanské tradice či jiných biblických knih – Veronika s rouškou, „obrácení“ Šimona z Cyrény, Ježíšovo setkání s matkou na křížové cestě, Ježíš drtící hlavu hada, atd. Některé motivy pocházejí z autorovy fantazie – flashback do Ježíšovy truhlářské dílny, Ježíšův rozhovor s Matkou při křížové cestě, zjevení ďábla-pokušitele, krkavec klovající do hlavy odsouzence,atd. Příběh filmu daleko lépe pochopí ti, kteří mají nějakou představu o obsahu Nového Zákona. Neznalým mohou některé scény či narážky uniknout, ale myslím si, že je film i bez znalostí stravitelný. Hlavní devízou filmu totiž není ani tak, o čem to je, jako, jak je to uděláno.
Poslední hodiny Ježíšova života jsou hodiny bolesti a utrpení. Utrpení mnohokrát znásobeného, neboť Ježíš podle křesťanské víry na sebe vzal bolest způsobenou všemi lidskými hříchy. Ježíš trpící je tedy hlavním motivem Gibsonova snímku. A Gibson mu opravdu dává zabrat. Především scény bičování či křižování ( která je podle mě syrovější a vnitřně víc působivá) jsou drsné a velmi krvavé, ale zase na druhou stranu zkušenější diváci viděli na plátně už horší věci. Film na mne nepůsobí, jako prvoplánově sadistický (což bych si troufnul tvrdit třeba o Zvráceném Gaspara Noeho). Ježíšovo trpitelství bylo v různých dobách různě silně vyzdvihováno. Dnes může takto expresivně pojaté vyvolávat kontroverze, někdy dříve mohlo být běžnou součástí umění.(Rozedrané tělo – bohužel ke konci už trochu latexovým dojmem působící – filmového Ježíše mi silně připomnělo obraz Ukřižování z Isenheimského oltáře Matthiase Grünewalda z raného 16. století, vykulený chlupatý ďáblík zase podobné potvory z obrazů Hieronyma Boshe –je však pro mne otázkou, jak dalece byla tato díla běžnou součástí tehdejšího umění).
Teze, že Ježíš trpěl za hříchy lidí, byla pro tvůrce velmi důležitá, a proto tedy tolik ran a krve na plátně. Jenže… toto tvrzení je samo o sobě tolik nepředstavitelné, tolik neuchopitelné, tolik „metafyzické“, že jej těžko lze cestou krvavé efektnosti divákům dostatečně silně předat.
Gibsonův film je v jednom aspektu podobný velikonočním bohoslužbám. Je to velmi efektně prováděné divadlo, je to velmi lesklá forma. Na rozdíl od velikonočních obřadů už bohužel strádá, co se obsahu a smyslu týče. Je to film natočený pouze na efekt a přesně tak zapadá do skromné Gibsonovy režisérské filmografie.
Největším problémem filmu se tak podle mého názoru jeví jeho tvůrce. Mel Gibson je jistě velmi zkušený řemeslník, který dokáže dovedně využívat efektních filmařských postupů, ale není to tvůrce inovátor, tvůrce vizionář, jakého by tak moc známé a obecné téma potřebovalo.
Pokud by Gibson natočil Kristovské téma tímto stylem na začátku devadesátých let, věřím, že by jeho film byl označen za opravdovou filmovou událost (a jistě by vzbudil ještě větší diskusi a kontroverzi) a Gibson by se stal prorokem novodobého filmového vyprávění. Tím, že se Gibson, sice chytře,ale přece, vydal na cestu, kterou před ním vyšlapala řada jiných tvůrců (Od Ridleyho Scotta, přes nespočetnou řadu tvůrců reklam a klipů po bratry Wachowské), nemohl svojí na efektu postavenou podívanou zbavit pocitu diváckého deja vu.
Jako v každé poctivě odvedené filmařině jsou ale i v Umučení Krista místa, která zaujmou. Některé ze scén mají sílu vrýt se do paměti: již zmiňované křižování, velký detail Kristových zkrvavených očích na začátku křížové cesty, Jidášova sebevražda – škoda, že scéna zmrtvýchvstání je poněkud odbytá, a že velmi zajímavý úvodní záběr této sekvence je shozen zjevením nahého Ježíše ve stylu „terminátora“. Zajímavá byla pro mě výstavba „flashbackových“ scén, které jsou úsporné v gestu přesto dobře sdělné. Do příběhu byly dobře zakomponovány a zbytečně neplýtvají filmovým prostorem a časem (až tedy na jedinou velmi ale opravdu velmi nepovedenou epizodu Ježíš a stůl).
Co bych chtěl na filmu ocenit nejvíce je jazyková stránka dialogů. Byl jsem sice z mnoha stran poučen, že takto se v té době ve skutečnosti v oněch místech nemluvilo (nechápu, proč si tvůrci ve své snaze o věrohodnost nezjistili několik relativně snadno dostupných historických faktů), ale na druhou stranu bylo velmi zajímavé slyšet Ježíše a jeho učedníky hovořit z plátna jinak než česky nebo anglicky. Tato filmová zvláštnost může přispět k tomu, abychom se občas trochu pohnuli za hranice svého evropocentrického myšlení. Zvlášť jsem Gibsonovi vděčen za latinské dialogy, kterým díky gymnaziálnímu vzdělání šlo docela dobře rozumět i bez titulků. Že jednou vyrazím do multiplexu na film v latině, jsem si tenkrát, když jsem drtil „laudo, laudas“ ani nepomyslel.
