Jsou lidé, kteří „Ježíšův příběh“ berou jako pohádku, námět k zamyšlení, anebo jako thriller. Jsou lidé, kteří jej berou jako svátost. Jsou lidé, kteří jím pohrdají. Především však masivní většina civilizace jednoduše ví, že nějaká bible a nějaký Ježíš existují. Zájem o Umučení Krista Mela Gibsona navíc živí inzerovaná míra zobrazeného násilí. Film, natočený v aramejštině, latině a hebrejštině za 30 mil. USD tak za 3 týdny stihl jen doma vydělat přes 250 miliónů dolarů.
Vyprávění Umučení Krista je lineární a historicky nesděluje nic nového, spíš naopak. Známý děj Gibson zplošťuje do komiksového stripu. Ježíš je zrazen, zajat, mučen, ukřižován. Při tortuře Ježíšovo oko občas zabloudí ke zdánlivě okrajovým detailům – otesané dřevo, opánek – a hrdina hned zavzpomíná na svoje slavnější časy. Jinak nic. Žádný paradox. Žádný vhled. Žádná nová idea.
Mel Gibson je známý svým radikálním křesťanstvím. Jeho záměrem bylo zachytit Ježíšovo utrpení od momentu zajetí po smrt na kříži, toto utrpení vtlačit divákovi do očí a dát mu najevo, jak moc Ježíš trpěl, a to i pro něj, pro diváka. Divákovi zřejmě opravdu při sledování bití hrdiny připadne nevkusné cpát se popcornem. Násilí je tu hodně a místy je dokonce poměrně vynalézavé (přibíjení na kříž). V této souvislosti se o Umučení Krista mluví jako o náboženském snuff filmu. Po pravdě, ten chlapík (Ježíš) předvádí skutečně ohromující sportovní výkon. Drží skoro až do konce.
Fenomén utrpení Gibson používá podobně přímo, jako Quentin Tarantino pomstu ve svém morytátuKill Bill. Žádné přípravy charakteru. Gibson toho chlapa prostě vezme a ždímá z něj dvě hodiny krev. Památné Ježíšovo zvolání na kříži, brilantní kontrapunkt celé biblické historky, potom působí jako pěst na oko, neb mezi jednotlivými úrovněmi tortury Ježíš pouze potvrzuje, že je vyvolený. Nikdy se nedozvíme, proč si to myslí, jak k tomu došel. Nikdy se nedozvíme, co se v něm odehrává za boj. Tuhle příležitost Gibson nepochopitelně promarnil. Režisér se prostě mýlí, když má dojem, že vnitřní sílu hrdiny lze nejlépe ukázat pouze zkrze jeho bití. Jediným, kdo se jakž takž vyvíjí, je Pilát Pontský. On vidí Ježíšovu nevinu a zároveň potřebuje uklidnit dav rozběsněný farizeji. Při tom, jak velký je dán Římanovi prostor, zaráží, že figuře chybí smysluplný závěr. Na druhém konci spektra 2D postav (včetně Ježíšovy matky Marie) je Herodes s parukou. Obklopen svými milenci vyzývá hrdinu, aby mu předvedl nějaký trik. Zoufalé jsou výpomůcky typu Satana v podobě holohlavé ženy, Jidášových vidění, či zemětřesení při Ježíšově skonu. Poslední sekvence filmu pak jenom vyvolává otázku: Proč to všechno?
Zklamáním pro mě bylo technické zpracování. Obrazová skladba je frigidní. Velkých detailů, či neotřelých záběrů se dočkáme pomálu. Střih nedokáže budovat tempo a sled záběrů mnohdy působí zmatečně. Zpomalovačky vypadají vyděračsky, význam zrychlovaček je zcela nejasný. Za pozornost ale stojí masky. Kromě několika detailů je Ježíšovo tělo ranami zvrásněné bezvadně.
Herecké výkony lze u Umučení Krista hodnotit těžko, neboť jak již řečeno, postavy se nevyvíjejí a jejich představitelé jen plní přesně vymezené chlívečky. I tak, v těch několika málo scénách, kdy nepředstavuje biftek, James Caviezel uchvacuje a Monica Bellucci coby Magdaléna jemní situaci, ať už je tato jakkoli tragická.
Nejhorší na Umučení Krista ale je, že je to prostá nuda. Bohapustá (!) nuda. Všechno to násilí vyznívá tupě, zbytečně, neboť Gibson nedokáže na plátně vybudovat vztah a divák nemá důvod chápat, proč to ten chlap nezabalil a nešel domů. Gibson chtěl divákovi přiblížit objem tortury, kterou pro něj vytrpěl Ježíš. Podařilo se mu však tuto torturu přichystat na diváka samotného.
