Podle knih Michala Viewegha vzniklo již několik úspěšných filmů (Báječná léta pod psa, Výchova dívek v Čechách, Román pro ženy). Byť výchozí látku nutně zplošťovaly v tematickém zacílení i výrazovém ztvárnění. Přepisy se totiž, hlavně od Románu pro ženy, snaží zařadit do linie takříkajíc nenáročného čtiva na dovolenou. Sem spadá i nejnovější adaptace Vieweghova textu, Účastníci zájezdu.

Kolektivním „hrdinou“ Wievegova románu a jeho filmového zpracování jsou účastníci autobusového zájezdu do přímořského letoviska. Několik rodin, jednotlivců (a také dvojice homosexuálních mladíků) vyrážejí k moři s příslibem relaxace na pláži i navazování nových známostí či přátelství.

U některých postav se vůči knize pozměnily charakteristiky, jiné zmizely,avšak stále se snímek potýká s jejich přemírou. Ač je zde co největší (a nejatraktivnější) rozptyl povah i věkových kategorií, ne všechny figury do vyprávění zapadají zcela hladce. Některé postavy dospěly na hranici směšné, ale současně i mrazivé studie o dlouhotrvajícím manželství, jiné rozvíjejí lehce posmutnělou verbální klauniádu. Na druhé straně ale občas postřehneme téměř kabaretní pitvornosti, v lepším případě bakalářská klišé. Závažnost i výmluvnost jednotlivých postav je prostě kolísavá, závislá jak na znění scénáře, tak hereckém ztvárnění – a totéž platí i pro jednotlivé zápletky, někdy notně spekulativní a trapné. Nebetyčně se ovšem liší od syžetově obdobně zacílených kýčařských produktů z počátku devadesátých let: Slunce, seno, jahody a Trhala fialky dynamitem.

Debutující režisér Jiří Vejdělek (známe od něho televizní mikropříběh Sladkosti) se pokouší vyslovit základní postřehy o postavách už v prvních okamžicích vyprávění. Přikání se spíše ke karikující nadsázce, takže záleželo hlavně na hercích, jak se vyrovnají se svými rolemi (a zda vůbec dostanou prostor přiměřeně je rozvést). Eva Holubová a Bohumil Klepl věrohodně vykroužili manžele, jejichž vyhasínající vztah už opustila vášeň (viz epizodka s odsouváním manželských postelí v hotelovém pokoji). Přirozeně na sebe strhávají nejvíce pozornosti, ačkoli nezískávají o mnoho více místa než ostatní.

Anna Polívková jako jejich dcera Jolana selhává v přiblížení tajených traumat napohled veselé a sebeironické mladé ženy, kterou znepokojuje skeptické hodnocení vlastního vzhledu i šancí na milostný úspěch. Nepřesvědčí o tragikomických dilematech své hrdinky, vnucuje se příliš násilně a nepřesvědčivě. Toporné, rádoby směšné pomrkávání bohužel postihuje většinu postav, i ty, které v knize plnily funkci ústředních záchytných bodů. Například začínající zpěvák Max (Ondrej Koval ho pojednal natolik toporně a dřevnatě, že nechápu, proč byl obsazen) byl knize coby spisovatel povýšen na vypravěče, zde se jen ztrapňuje jako ne vždy úspěšný sexuální loudil.

V této neukotvené konstelaci se často pestře vybarvují hlavně figury vedlejší. Dvojici mírně potrhlých důchodkyň (Jana Štěpánková, Květa Fialová) hned při prvním spatření opovržlivě komentují dvě postpubertální dívky (Šárka Opršálová a Kristýna Leichtová). A bodrou dvojici „teploušů“ (Jaromír Nosek a Adrian Jastraban) pohoršeně i bojácně pozoruje rodinka s dvěma malými dětmi.

Následují postavičky neškodně bizarní, trochu ve stylu „vždyť každý jsme nějaký“. Mlčenlivý potápěč s brýlemi (Martin Pechlát) hledá pod mořskou hladinou hlavně sexuální atrakce. Slečna průvodkyně (Jitka Kocurová si s ní nevěděla rady) zosobňuje až krystalicky čistou naivku, jakou jsme naposledy spatřili snad v Pytlákově schovance. Svérázná dvojice řidičů (Pavel Liška a Miroslav Krobot), zkoumající záhadné mizení umělohmotných podšálků či optimální čas na „lulací“ přestávku, jako by sem vpadla z nějaké posmutnělé klauniády.

Vejdělek natočil příjemně kolébavou podívanou, která se vyznačuje turisticky atraktivními pohledy kameramana Jakuba Šimůnka, chytlavou relaxační hudbou Oskara Petra. Ale komedie se nakonec mohla odehrávat stejně dobře u nějakého jihočeského rybníka. Konfrontace lidí, nucených několik dnů se vzájemně snášet, je hodně těšitelská, naivně úsměvná, jakoby nás vyzývala, abychom na sebe byli hodní. Vejdělek má určitě daleko k jedinečnosti Roberta Altmana a jeho kolektivních portrétů. Základnu této bodré prázdninové selanky překročilo jen několik málo herců, kteří zaslouží plný obdiv. Zajisté Holubová s Kleplem, kteří stvořili živoucí postavy, snad i Krobot s Liškou. Ostatní dospěli jen k hihňavým jednorozměrným šaržím.