Tyler Bates a hudba pro 300 - soundtrack

Horrorový a převážně „béčkový“ odchovanec skladatel Tyler Bates si konečně sáhl na pozlátko velkého Hollywoodu a společně s režisérem předloňského zombie hitu Úsvit mrtvých, Zackem Snyderem se podepsali pod aktuálním kinohitem 300: Bitva u Thermopyl. Tyler vyrůstal v Chicagu a pod vlivem maminky a strýce se z něj stal ohromný hudební zapálenec. Už v pubertě se sám začal věnovat hudební produkci, i když tehdy jen v domácích podmínkách. Prošel řadou kapel a jako devatenáctiletýi, víceméně na základě jeho domácích experimentálních nahrávek, získal nabídku složit hudbu k „béčkovému“ sci-fi Blue Flame. Narychlo sbalil kufry a odjel do Los Angeles. Svou první filmovou kompozicí si sice nevydělal ani na nájem, ale v LA zůstal a pro film skládal čím dál víc (nedostal se dál než k snímků typu Alien Avengers v produkci Rogera Cormana, či Last Time I Commited Suicide, což byla jeho první spolupráce s Stephenem T. Kayem). Ale v rámci možností jeho jméno rostlo. Navíc se věnoval své vlastní kapele PET, která se zalíbila Tori Amos a brzy získala smlouvu na Atlantic Records a sdílela pódium s Helmet, Limp Bizkit či Blink-182.

Batesovo jméno si brzy získalo oblibu díky dobře a rychle odvedené práci (od roku 2000 skládá v neskutečných obrátkách), ale též pro originální a stylový zvuku, který byl a je pro jeho nahrávky charakteristický. Když pak znovu spolupracoval s režisérem Kayem na Sejměte Cartera!, vznikl dodnes kultovní soundtrack. V roce 2000 svými dravými nápady a zvukem hodně rychle předběhl i proslulé studio Media Ventures, které je postmoderním přístupem k práci proslulé. Bates se „otřel“ o řadu výrazných, byť stále nezávislých režisérů (Matt Dillon, Rob Zombie, Mario van Peebles), stal se oblíbencem mezi tvůrci kvalitnějších horrorů, ale kontakt s „velkým hollywoodem“ pořád nikde. Když se ale člověk proposlouchá jeho tvorbou, brzy mu dojde, proč tom tak bylo. Tyler Bates není autor, který by se chtěl držet psaných standardů. Vyrostl jako hudební nadšenec a experimentátor a menší produkce mu dávají volnost a prostor, kde si může dělat téměř cokoliv. Ačkoliv nyní dostal v Hollywoodu šanci, nemyslím, že to tak zůstane napořád (jeho budoucí projekty jsou Resident Evil 3, Den mrtvých, Halloween).

Když jsem začal poslouchat soundtrack k 300, měl jsem trochu strach. Téměř hodinová kompozice, 25 skladeb, navíc prvních pár zní, jako by si Bates poctivě nastudoval několik povinných desek typu Conan Barbar či Gladiator. Úderné (velmi úderné) perkuse, nájezdy smyčců a chorály ve stylu toho nejlepšího z Johna Williamse. Chyba lávky. Jakmile jsem se totiž zamyslel, zda to kvílení v pozadí náhodou nebyla elektrická kytara, překvapil Bates ze zálohy a v The Hot Gates začal „bombardovat“ elektrickou kytarou. A tehdy mi bylo jasné, že to syntezátorové pomrkávání v úvodních skladbách jsem měl brát vážně. Když totiž zjistíte, že většina skladeb z 300 by šla naroubovat na moderní akční film, že chorál v Come And Get Them se v jeden okamžik téměř zlomí v hitovku z Flashe Gordona (jenom tomu chybí Freddy Mercury), že hudba z 300 naprosto dokonale vytěžuje všechna možná klišé hudby k historickým bitevním filmům (a právě proto nenudí, protože úspěšně vynechává omáčku) a že tady někdo hraje na elektrickou kytaru (v historickém filmu!!!) s naprosto seriózním výrazem, napadne vás, že ten, kdo to všechno spáchal, je nejspíš velký vtipálek. Tyler Bates je vtipálek. A nejspíš velký.

Verdikt: Pokud byste si rádi poslechli něco co si dělá legraci z žánru a zároveň to zní seriózně, je 300 soundtrack pro vás.

Hodnocení: 80 %