Jako jiný slavný film-noire Sunset bulvár, začíná i Třetí muž prologem: „Nikdy jsem neznal tu starou, předválečnou Vídeň...“, a končí i začíná stejným prostředím: na hřbitově. Jsme ve Vídni po druhé světové válce, město je plné trosek, okupačních vojsk, bídy a korupce. Na pozvání bývalého kolegy ze školy Harryho Limeho sem přijede Holly Martin, aby zjistil, že přijel pozdě, Lime je po smrti. Martin chce zjistit, proč a jak zemřel, a ocitá se před záhadou „třetího muže“. Je tu pochopitelně také žena, Anna, které Lime pravděpodobně zachránil život.
Film je o korupci – nejenom organizační a vládní, ale také o korumpovatelnosti lidské duše. Je ale také o záhadách lidské duše a o ambivalenci, kterou přináší nutnost přežit. Holly Martin, ztvárněný Josephem Cottenem, reprezentuje nevinnost. Nikoliv sexuální, ale nedotčenost člověka, který nemusel dělat kompromisy nutné k záchraně vlastního života nebo života blízkých. Harry Lime je jeho protipólem. Anna, v podání Alidy Valliové, je pouze lidská, věrná, a s minulostí, kterou rozhodně nechce s nikým sdílet. Holly se pochopitelně zamiluje do Anny, ale nikdy ji nepochopí, ani nemůže, což Anna ví. Dívat se na tento film je trochu jako dívat se pokračování Casablanky v tvrdé poválečné realitě. I poslední záběr ji připomíná, jen tu není žádné přátelství.
Je tu ale Orson Welles v roli Limea a jeho nezapomenutelný vstup na scénu, jeho slavný prolog k ospravedlnění: „Víš, co se říká: V Itálii třicet let vládli Borgiové a měli tam váku, terror, vraždy a krveprolévání , ale taky Michelangela, Leonarda da Vinciho a renesanci. Ve Švýcarsku měli bratrskou lásku, 500 let demokracie a míru, a co vymysleli.? Kukačky.“ Green tvrdil, že Welles si tento text sám napsal.
Ve filmu jsou jasné vlivy expresionismu. Širokoúhlé objektivy deformují tváře i místa. Kolmé úhly kamery, stínohry a kontrast. Mnoho detailních záběrů. Dlouhé scény bez dialogu. Herci nejsou obsazeni podle velikosti jmen, ale podle tváří, které jim dávají patřičnou minulost a charakter. A pak jsou tu zvuky: kočky, boty, echo, ticho. Scéna v kanálech, honička, která snad inspirovala Wajdu pro jeho Kanály. Je to filmový film, ale s opravdovým scénářem, obraz tu neslouží k zastření plytkosti děje ale k jeho ztvárnění.
Režisér Carrol Reed i scenárista filmu Graham Green, věděli, o čem mluví. Reed trávil válku jako dokumentarista v Britské armádě, Green nejenom psal o špiónech, ale také jím občas byl. S producentem Davidem O. Sleznickem se hádali o každý detail. Chtěli plenéry ve Vídni zdevastované válkou, mezi bombovými krátery a troskami domů, chtěli opravdové vídeňské kanály a Orsona Wellese. A chtěli nezapomenutelnou Karasovu hudbu, která se stala vzorem pro sloučení filmové akce a zvukové stopy a vstoupila do dějin filmové hudby. Selznick chtěl jen kasový kus, který by byl už dávno zapomenut.
P. S.
Graham Green si vzal za vzor Limeiho skutečnou postavu Kima Philbyho, britského dvojitého agenta, který byl jeho vedoucím v British Intelligence Service. American Film Institut a British Film Institut uvádějí film ve své stovce nejlepších filmů. Instituce spravující vídeňskou kanalizaci pořádá prohlídky pro turistické výpravy, někdy také akce k oslavě filmu.
