Touhou (A Snake of June) uzavírá japonský režisér Shinya Tsukamoto jednu etapu své tvorby sahající od cyberpunkového Tetsua po historické drama Gemini. Touha je ohromující vizuální smršť, která ale pro absenci zřetelnější storky přiláká do kin pouze režisérovy oddané fanoušky, či příznivce art-pur.
V ženě můžete probouzet touhu různými způsoby. Někdo na to jde s růží, jiný se sbíječkou. Iguchi, kterému Rinko pomohla najít chuť do života, se rozhodne, že je řada na něm a pokouší se ve vdané psycholožce probudit touhu tím, že jí nutí plnit touhy svého voyeurského oka.
Rinko (okouzlující divadelní herečka Asuka Kurosawa) žije s obtloustlým Shigehikem (Yuji Kohtari). Pro jejich vztah se hodí slovo ‚holý‘. Už stěny jejich bytu působí nehostinně a to ještě Shigehiko všude neustále panicky šůruje. Od něj nelze čekat výron živočišné vášně. Ale vždyť i Rinko vypadá vzdáleně a chladně. A teď je tu Iguchi (sám Tsukamoto), který vyfotil masturbující Rinko a hrdince hrozí, že ty fotky ukáže Shigehikovi, pokud… pokud se neprojde po městě bez kalhotek… s vibrátorem…
Touha není porno. Tsukamoto se sice nenechá unášet lacinými záběry, ale myslím, že příliš spoléhá na samu vzrušivost úvodního nerovného konfliktu Iguchi-Rinko. Chybí hlubší expozice Rinko, divák o ní do konfrontace s Iguchim vpodstatě nic neví, takže netuší, jaké jsou ve chvíli „zážehu“ její karty. Vztah Iguchi-Rinko se pak odehrává na stejné vlně probuzení a sebezničení zkrz touhu, jaká táhla všechny dosavadní Tsukamotovy filmy. Použitím mnohem snadněji pochopitelné symboliky (sex a vydírání místo strojů) se režisérovi uvolnilo místo pro hlubší a klidnější imaginaci, či obrazovou symboliku, než dříve. Zároveň se tu ale otvírá propast mezi čistokrevným uměním pocitu a dramatickou hrou s figurami, která v pozdějších kapitolách udělá divákovi v hlavě chaos, aniž by byl jasný záměr.
Do modra laděný monochromatický obraz je ale ojedinělým vizuálním zážitkem. Kamera (Tsukamoto) se opájí vůní rozkvetlých květin, do kterých padají provazy červnového deště, ale dokáže vzápětí tvrdě a chladně ukázat syrový interiér stanice metra. Za pozornost stojí výprava (Tsukamoto) a vůbec desén všech obrazů. Střih (Tsukamoto) je nenápadný, když ale dojde na záběry výlevky, je tu ten známý zjizvený obraz ze starších Tsukamotových filmů.
Tsukamoto o Touze říká, že ji chtěl natočit už deset až patnáct let, a že tímhle filmem uzavírá dosavadní kapitolu své tvorby. Oproti starším bijákům je Touha určitě nejznepokojivější. Režisérovi se daří své žíravé démony implantovat do současného prostředí, tedy podobně jako v Tokijské pěsti, nicméně Touha je oproti Pěsti natočená mnohem stylověji, noblesněji. Pokud jde ale o příběh nebo vizi, vybral si Tsukamoto v Touze oddechový čas. Ještě delší, než v Gemini.
