Antonia Bird se již v minulosti proslavila dramaty, která se zabývají palčivými společenskými tématy: bezdomovci, týrané děti, drogová závislost. Jejím nejslavnějším snímkem je drama Priest (1994) o rozervaném homosexuálním knězi.
Stejně jako ve svých dřívějších dílech, i v The Hamburg Cell režisérka přistupuje k látce odosobněně a snaží se o co nejsyrovější výpověď.
Tvůrci hned na začátku předesílají, že The Hamburg Cell je dramatizací skutečných událostí a vychází z dosud známých faktů. Ronan Bennett s Alicí Permanovou napsali scénář studenou rukou. Hoffmeisterova kamera je často ruční, téměř publicisticky roztřesená. Špionážní intimity dosahuje vykukováním zpoza přírodních překážek, či sniperským snímáním z velké dálky. Nechybí ani záběry z průmyslových kamer, či představovačky hlavních aktérů. Také díky krátkým segmentům odděleným zatmívačkami má celý snímek charakter úsporné kroniky. Jednadvacetiletý student Ziad Jarrah (Karim Salah) je sice původem z Libanonu, vzdělání ale nabral v katolické škole. Studuje v německém Greifswaldu, kde si také najde svobodomyslnou přítelkyni s tureckými předky Aysel (výrazově přesná Agni Tsangaridou). Na škole Ziada brzy vyhledají „bratři“ z buňky a pokoušejí se jej přetáhnout do svých struktur. Apelují na muslimskou jednotu a vnímavost k utrpení bratří v jiných částech světa.
Ziad se jim zprvu vyhýbá, pak ale na pravidelné setkání zajde. Debaty, modlitby a výpovědi i dokumentace zvěrstev páchaných na muslimech na Ziada zapůsobí. Postupně se radikalizuje a začíná přenášet náboženství i do vztahu s Aysel. Ona má však Ziada příliš ráda na to, aby se s ním hned rozešla… Ziad se přestěhuje do Hamburgu, zapíše se na studia aeronautiky, prodělá výcvik v Afghánistánu a stává se součástí skupiny Mohammeda Atty (Maral Kamel), jejíž úsilí mají korunovat útoky 11.9.2001.
Ve skupině plamenných fanatiků je Ziad jediný, kdo je ve skrytu duše na pochybách. Salah je navíc dokáže podat velmi civilně, bez dryáčnických gest. Pravým opakem je Atta. Kamel ho cítí jako naštvaného mladého muže. I když ve svých projevech často atakuje hranici mezi uvěřitelností a amatérskou deklamací, nikdy ji nepřekročí. Jednotlivé etapy Ziadova vývoje vykládá režisérka na plátno jako ryby na pult. S minimálním vzrušením, bez touhy vyvolávat na plátně přepepřené dramatické konflikty. Scénář dobře pracuje s napětím mezi Attou a Ziadem a mezi Ziadem a Aysel. Očekávaná katastrofa urychluje beztak svěží tempo. Je také divácky vděčným tématem, režisérka ale dostává svému chladnému pohledu a nenechá obecenstvu nahlédnout dál, než do tunelů k letadlům. Těch pár záběrů bortících se věží je sice v The Hamburg Cell úplně zbytečných, dílu ale uštědří jenom drobné škrábance.
Pomocí drobných postřehů režisérka na antihrdinovi Ziadovi ukazuje, jak je snadné stát se teroristou. Odhodlání a rétorika radikálů jsou poslední obranou proti utlačování ze strany křesťanských zemí. Korán nad hlavami ozbrojených mudžáhedínů je odpovědí na ostré záběry z Bosny. Ziadův skluz ale zapříčiňuje i prachsprostý sklon k pohodlnosti a k sobectví. Zbavením se tíhy zmatku, přenesením ji na někoho jiného, v tomto případě na boha, dostává hrdinův život konkrétní význam.Jediným mínusem The Hamburg Cell je, že Birdová se vyhýbá některým odpovědím. Proč Ziad vůbec na první meeting šel? Kdy došel k bodu zlomu? Na druhou stranu… jak logicky vysvětlit, nebo pochopit následující sekvenci: Ziad dostane od Atty vzkaz, aby se rozloučil s Aysel. Rozrušený hrdina začne dívce vyprávět o jejich budoucí svatbě, o domě, o dětech, o bezpečí. O všech těch věcech, které jí dokázal zajistit ve společnosti, na kterou jde druhý den spáchat atentát.
