Robert Sandrich (Peter Sarsgaard) je neúspěšný scénárista a truchlící milenec. Jeho přítel Max nedávno zemřel způsobem, který stále plní Robertovo srdce výčitkami.
Znenadání se však objeví vlivný producent Jeffrey Tishop (hyperenergický Campbell Scott), který se zamiluje do Robertova posledního, očividně autobiografického scénáře. Od realizace dělí Roberta jediná drobnost. Jeffrey chce změnit homosexuální motiv příběhu na heterosexuální. Producent vystavuje váhajícího scénáristu všem pokušením, jaké si lze v interiéru představit. A Robert, jehož chudobu už známe a zároveň obdivujeme desén jeho starého automobilu i jeho hrdost, se rozhoduje, zda má „zradit“ svou lásku ve prospěch své budoucnosti. Volí Ano.
Vzápětí se hrdina ocitá ve samotném centru Jeffreyho světa. Začne s producentem spát a zároveň se sbližuje s jeho ženou Elaine (Patricia Clarkson). Ta chtěla být kdysi také spisovatelkou, ale momentálně se stará o děti a velkolepou rodinnou vilu. V Robertovi vidí umělecký odlesk sebe samé a možná už od počátku citového soupeře. Vzbudí v něm tolik důvěry, že jí Robert vyzradí svou vášeň pro erotické chatroomy. Elaine jej tam brzy najde a popadne jí ďábelská myšlenka – začne se vydávat za Robertova zemřelého přítele.Až do téhle chvíle je The Dying Gaul, Lucasův režijní debut dle vlastní divadelní hry, zajímavým záběrem do zákulisí Hollywoodu. O interesantní podívanou jde už pro stylovou kameru a režisérův smysl pro apartní kulisy.
Jeffreyho betonově skleněná vila je jednou z perel vršků Malibu. Kanceláře jeho studia jsou barevně skvěle sladěné, navíc kameramanka Bobby Bukowski (Boogeyman) si libuje v soumračných a úsvitných záběrech. Vrcholem je pozdní stínová erotická scéna na oranžovém pozadí v Jeffreyho kanceláři. Obrazovou bohatost doplňuje přesný střih a hudba Steva Reicha. Bodem úrazu The Dying Gaul je moment, kdy Robert na chatu uvěří, že Elaine je Max. Lucas tuto situaci vysvětluje dost kostrbatě, pomáhá si Robertovým buddhismem a zcela otřesnými záběry na Maxe.
Navíc není úplně jasné, co Elaine k převleku za Maxe vlastně vede. Je to snaha o seberealizaci, jak by napovídá její rozmlžený pohled, když mluví o své dřívější práci? Je to touha po ovládnutí druhého člověka, jak se lze domnívat, když si sežene staré materiály obou milenců?
Oproti úvodní, zdravě ironické eleganci odpoledního kalifornského žáru, který se medově táhne podél křišťálového bazénu, jsou scény u počítačů neslýchanou brzdou. Jednotlivé vzkazy Lucas nadto přináší ve formě monologů obou figur. V té chvíli jsem si připadal jako na divadelní zkoušce.
Peter Sarsgaard (Kinsey) dává Robertovi nečekanou upřímnost a zranitelnost, aniž by šahal po bezmoci. Také Jeffrey Campbella Scotta (Big Night) čeří plátno upřímností, tentokrát jde ale o manažersky ocelovou, téměř bezcitnou upřímnost. Nad oběma mužskými představiteli však vyniká Patricia Clarkson (Dogville, Večeře s April (Pieces of April)), jejíž charakter se s postupujícím časem ukazuje být nejdůležitějším a také nejdramatičtějším. Škoda, že Lucas se soustředil na Roberta. Krása The Dying Gaul, tohoto „Umírajícího Gala“ se až na několik obrazů skrývá především jistotě a z toho plynoucí eleganci obrazu. Snad stejně, jako je bezchybný povrch vzývané sochy. Její dramatický výraz, který plyne z krásy protnuté bolestí však v Lucasově The Dying Gaul nevidím.
