Terry Gilliam - další profil

- Téma autor: red

Profil jednoho z nejosobitějších režisérů světa a člena proslulého Monty Pythonova Létajícího Cirkusu.

Mezi 10 - 14. prosincem se v kině Aero po Terry Jonesovi zjeví také Terry Gilliam, bez nadsázky jeden z nejpozoruhodnějších filmových tvůrců současnosti, který se svými díly jako jeden z mála Monty Pythonů nejen dokázal osvobodit od typicky Monty Pythonské stylu, ale navíc se mu podařilo stvořit virtuální svět oplývající nebývalou vizuální přitažlivostí a zcela výjimečnou fantazií. Ve svých filmech Jabberwocky (Žvahlav), Brazil, Time Bandits (Lupiči času), Adventures of baron Münchhausen (Dobrodružství barona Prášila), Fisher King (Král Rybář), Twelve Monkeys (12 opic) a Fear and Loathing in Las Vegas (Strach a hnus v Las Vegas) vypráví zvláštní, nejednoznačné, a právě proto nesmírně poutavé příběhy prostoupené napětím a konflinkty, které nám o naší skutečnosti říkají neporovnatelně zajímavější věci než všechny zpravodajské a dokumentární pořady dohromady. Nejlepší na tom ale je, že i když lze Gilliamovy filmy sledovat prostě jen tak pro zábavu, při pozornějším pohledu obsahují nejen ve světě filmu nevídaně konzistentní a zajímavé politické, filosofické a samozřejmě i estetické postoje.

12 opic Gilliam se při tom stal režisérem dá se říci neplánovaně. Vyrůstal sice nějaký čas v Los Angeles a v New Yorku, ale v USA se živil tvorbou komiksů a příležitostných karikatur. To až později v Anglii se dostal k práci animátora a jeho neobvyklého talentu si všimli lidé kolem Monty Pythonů a přizvali ho ke spolupráci. Nejprve dělal jen titulkové animace k jejich skečům a filmům, až později začal i hrát, a nakonec se s Terry Jonesem rozhodli prohlásit se za režiséry. Do té doby než spolu natočili Svatý Grál toho Gilliam o režírování v podstatě moc nevěděl. On sám tvrdí, že jakmile pak už jeho jméno bylo pod tím filmem podepsané, lidé si o něm začali myslet, že je režisér, a jemu tak nezbývalo nic jiného než v tom pokračovat. Toto rozhodnutí však Gilliamovi jen slávu a úspěch, ale, a to především,se stalo začátek velkého tvůrčího zápasu se sebou samým, a také s lítými nepřáteli v podobě filmových distributorů a studií, kteří se mu vždy pokoušeli diktovat, jak a co má točit. Přímo monty pythonovské při tom je, že jeho celoživotní zápas s byrokratickými a finančními filmovými molochy Evropy i Hollywoodu se pro Gilliama stal zároveň celoživotní inspirací, která se proměnila do hlavních témat všech jeho snímků. Tak jako se v nich nerozlišitelně prolíná realita a fantazie, tak se v Gilliamově životě naprosto konkrétním způsobem prolíná jeho tvorba a život.

Vzhledem ke Gilliamově buřičské, sarkasmem a anarchií naplněné osobní historii je pak zcela pochopitelné, že jedním z nejdůležitějších zdrojů napětí ve všech jeho filmech, založených obecně na zápase a střetu protikladů jako je realita a fantazie, mocenský aparát a jedinec, humor a smutek, a jiných, je právě konflikt jedince a politické a sociální moci. Společnost je v jeho vizích zobrazena výhradně pesimisticky jako vězení, jako hladce fungující stroj, kde není místo na osobní svobodu a sny, jako umělá říše plná monumentální a gigantických staveb, obývaných úředníky a vědci, kteří rýsují budoucnost lidstva, aniž vědí, jak Gilliam uvádí v jednom z mnoha rozhovorů, že „lidstvo je zřejmě slepou uličkou evoluce“, produktem přírody, který se příliš nepovedl, a teď hrozí zničit nejen sebe, ale i samotnou přírodu. Když se navíc v Lupičích času zjeví v Pevnosti největší temnoty (Fortress of Ultimate Darkness) Nejvyšší bytost nemůžeme se vůbec divit, že vypadá jako obstarožní britský úředník, který považuje lidské osudy za jakýsi pokus, který má prokázat, jestli něco takového může vůbec fungovat. Snad nejsveřepější výrazem Gilliamova odporu k jakékoliv autoritářské ideologii je pak divokost malé holčičky z Barona Prášila, s jakou vzdoruje Smrti neustále pronásledující barona.

Gilliam ale naštěstí nevidí člověka jako bezbranou oběť Moci a Osudu, vždy a za každých okolností se snaží hledat prostředky vzpoury. Zpravidla nachází dva základní, útěk do osobních fantazií a přímý odpor. Hlavní hrdina filmu Brazil je ztělesněním právě onoho útěku do vlastní fantazie, ve které spřádá smělé sny o krásné ženě, kterou jako rytíř zachrání, a spolu odejdou z ponurého průmyslového města do vysněné přírody. Podobně také Baron Prášil stále uniká smrti právě díky tomu, že vůbec nedbá na skutečnost a spřádá své vlatní fantastické představy. Stejně jako cokoliv v Gilliamově světě je i říše fantazie vždy rozporuplná. Kromě hrdinů, rytířů a krásek je zabydlena také obludami, příšerami a vládci zla, takže boj, před kterým postavy Gilliamových filmů utíkají z reality na ně ve fantastické dimenzi čeká zvětšený a ztížený nemilosrdnou lupou představivosti. Nejlepším příkladem rozporuplnosti fantastického je postava rytíře, s níž je nucen utkat se R. Williams v Králi Rybářovi. Rytíř, ten kdo normálně zabíjí draky a osvobozuje princezny, se v pokřiveném zrcadle nemocné mysli sám stává drakem.

Gilliamův vesmír je tak promyšlený, propracovaný a komplexní, že v této krátké zmínce není možné zachytit ani jeho malou část. Každopádně je to svět mnohotvárný, značně různorodý, a jeho záhyby se zvedají doslova z prachu a špíny země (vzpomeňte na bahenní a trhanské kulisy ve Žvahlavovi, na některé snové scény v Brazil, na podsvětí v Králi rybáři, na fyzické utrpení a špínu J. Cola ve 12 Opicích) a dostupují až do mytických a metafyzických výšin, kde se setkáváme se Smrtí, Nejvyšší bytostí a odkrýváme záhady Času. V každém případě patří k jeho nejdůležitějším rysům nejednoznačnost, otevřenost a programová rozporuplnost. Nic v něm nemá jen jednu tvář, to, co se zdá být výtvorem až dětinsky hravé fantazie (nádherný je např. závěrečný souboj proti vládci temnoty v Lupičích času) se zpravidla obrátí v něco hrozivé; hrdinové snílci se vyskytují ve dvojicích s hrdiny přímé akce (instalatér Tuttle v Brazil, Dj v Králi rybáři, holčička v Baronu Prášilovi); směr, kterým je se třeba vydat, a dokonce ani směr plynutí času není nikdy předem známý (viz 12 opic, ale i Strach a Hnus), žádné řešení není definitivní a hranice dobra a zla se nebezpečně prolínají.

Pokud k tomuto všemu přihlédneme, zdá se Gilliamovo rozhodnutí zfilmovat román Terryho Pratchetta a Neila Gaimana Good Omens (v češtině vyšel jako Dobrá znamení, TALPRESS, 2000, opravdu doporučuji) jako naprosto logický krok, protože tato kosmická fraška o Dni posledního soudu, čtyřech jezdcích z Apokalypsy a snaze anděla a ďábla zabránit Armegedonu a konci světa, protože se jim na světě příliš zalíbilo by klidně mohl napsat Gilliam sám. Jestli se mu tohle povede, tak se myslím můžeme těšit na něco naprosto úžasného.

Dokina.cz nabízí nejpřehlednější program kin na českém internetu. Programy kin sledujeme nejen v Praze a Brně, ale i v dalších městech, jako jsou Ostrava, Olomouc, Hradec Králové, České Budějovice, Plzeň a na mnoha dalších místech. Stejně tak vedle nejznámějších sítí Cinema City a Cinestar přinášíme i programy menších kin po celé České republice. Náš program kin je vždy kompletní a přehledný, takže snadno zjistíte, na jaký film a do jakého kina zajít.