"Mramorizace Zdeňka Svěráka" očima jeho oscarového syna Jana. Portrét svého druhu národní instituce, který je - alespoň ve finále - nečekaně a o to svěžeji dvojznačný. Napsal: VOJTĚCH RYNDA. Když má srdce zjihlé, když má potíže... Tak si dobrý Čech pustí něco, v čem má prsty Zdeněk Svěrák, a hned je mu líp
Když má srdce zjihlé, když má potíže... Tak si dobrý Čech pustí něco, v čem má prsty Zdeněk Svěrák, a hned je mu líp. Z tohoto plodného autora (scenáristy, textaře, dramatika, herce...) se během 90. let stala svého druhu národní instituce, na kterou přísahají babičky štrikující u televize, milovníci inteligentního humoru i mládež, která vyrostla na filmech 70. a 80. let jako Marečku, podejte mi pero! nebo Vrchní, prchni!. Na podobné preference mají zaděláno i děti (před)školního věku, pokud si s nimi někdo zpívá písničky z tvůrčí dílny Svěrák-Uhlíř. Není divu, že došlo na film s podtitulem "Mramorizace Zdeňka Svěráka". Divu však začne být v jeho finále.
Něco nekalého je cítit už v tom, že tu chtěl Svěrákovi pomník vystavět jeho vlastní syn Jan, nota bene ještě zaživa. Točit se začalo v lednu 2003, kdy autorská dvojice Svěrák-Svěrák pracovala na přípravě dalšího společného filmu Vratné lahve, jehož natáčení mělo Tatínkovi nasadit korunu. A tak na pozadí pilování scénáře Vratných lahví divák přehlédne většinu životní a tvůrčí dráhy Svěráka staršího: po letmém zastavení ve Vršovicích (dětství) a Žatci (krátká koketérie s učitelováním) už následuje práce pro rozhlas, založení Divadla Járy Cimrmana, první scénář, stavba chalupy... Není všechno krásné a čisté a hladinu rozčeří i kapky v podobě Svěrákova členství v KSČ nebo neshod s Ladislavem Smoljakem, ale přesto/právě proto jde o ukázkový tah na bránu s cílem udělat z "tatínka" osobu státotvorných dimenzí. Formálně Tatínek připomíná uživatelsky pohodlný svěrákovský breviář: zavede diváka na místa, o kterých se mluví, pustí mu ukázky z příslušných filmů, zahraje písničky...
A pak to přijde. V posledních deseti minutách se přímo před kamerou srazí odlišné názory obou Svěráků na již (poněkolikáté) hotový scénář Vratných lahví, padnou ostrá slova, senior si sbalí nástěnku a junior najednou rozhodně nemluví jako člověk, který se dopustil Kolji. Oscarový tandem leží v troskách, všechna ta idyla předchozích minut dostane ironický nádech a jeden neví, co bude. A nevědí to evidentně ani ti dva. Film končí a věci začínají být zajímavé.
Tatínek je zkrátka film, který rozhodně proráží hranice. Jan Svěrák dokument sice vystudoval, ale až doteď žádný nenatočil (a radši si vzal k ruce zkušenějšího Martina Dostála). Zároveň tu máme snímek, který půjde už do kinodistribuce ve formě DVD: bude se tudíž promítat jen v sálech s videoprojekcí, přičemž se netají ambicemi tenhle způsob promítání rozšířit i tam, kde dosud není k dispozici. A do třetice - Tatínek může být po dlouhé době první vlaštovkou poněkud střízlivějšího (a tudíž zajímavějšího) pohledu na "našeho" Zdeňka Svěráka.
