Staré, zdevastované, o samotě se tyčící domy často skrývají nějaká hrůzná tajemství (často se ze zatemnělého podhoubí vyloupne tragický osud kdysi tam přebývajících dětí), která nynější obyvatele, neznalé či neopatrné, nedbající zlověstných varování, může přivést k záhubě – takový je námět mnohých amerických, ale třeba také španělských filmů. Některé z nich se uváděly i v českých kinech. Jejich základní založení bývá mysteriózní, ať již konečné rozuzlení nabízí jakýkoli výklad. Autoři někdy pracují s nadpřirozenem jako nedílnou součástí dění, jindy však veškeré takové jevy mohou plynout z příliš zjitřené či jinak narušené psychiky. Do této látky rovněž vstoupil režisér Juraj Herz (ve scenáristické spolupráci s Martinem Němcem, jenž se postaral rovněž o hudební doprovod).
Výtvarník Marek (Ivan Franěk) vstoupí do právě takového domu kdesi v pohraničí, do omšelé, polorozpadlé vily, kde kdysi strávil rané dětství a kde si jen obtížně vybavuje dávno potlačené vzpomínky. Herz příběh rozehrává v několika významových i časových rovinách: Marek se sžívá se svým novým obydlím, aniž tuší, že místní starousedlíci – s chováním obhrouble odmítavým – prorokují jeho brzký odchod. Dovídá se útržky z neblahé minulosti, navozuje vášnivý milostný vztah s místní pošťačkou Lucií (Lenka Krobotová), aniž by se přitom zříkal příležitostných kratochvílí se svými dřívějšími kumpány, pokud za ním zavítají. A souběžně se rozvíjí i motiv psychicky narušené Markovy sestry Terezy (Malgorzata Kožuchowska), umístěné v ústavu, odkud se jí podaří prchnout.
Marek, stále více času trávící v alkoholovém podroušení, se ocitá obklopen stísňujícím prostředím, přítmím uvnitř domu i chladným, lezavě soumračným počasím, do něhož snad ani na okamžik nezasvitne slunko. Narůstá v něm pocit, že jej cosi sleduje (byť jej posléze překvapí přítulný pes). Stařičký rozhlasový přijímač do omrzení opakuje dávnou dětskou odrhovačku, nelze jej ani přeladit ani vypnout. Dokonce se vynoří hemžící stíny. Dveře s varovným nápisem „verboten” (označující zákaz vstupu), skryté v ponurém sklepení, jsou někdy zavřené, jindy je lze otevřít. Ale především v rozlehlém domě záhadně mizí lidi, třeba příležitostná Markova nahá milenka – když vleze tam, kam lézt neměla. Její příšerný řev již nikdo nezaslechne…
Herz dokládá Markovu narůstající stísněnost zejména proměnami jeho obrazů. Expresivní tahy štětcem a psychedelické třeštění, bělavé figury pohlcované temnotou, zborcené postavy s rozšklebenými obličeji, to vše naznačuje malířovu duševní nepohodu. Jako kdyby se obrazy stávaly oknem do duše nemocného člověka, ačkoli tím je Markova sestra (odedávna zatížena spasitelskou vražednickou mánií). V inscenační rovině si však režisér vypomáhá právě takovými stylistickými prostředky, které hraničí s hysterickým výrazovým přepětím – hereckým, obrazovým i vypravěčským. Jen stěží se mu daří zacelovat motivické schválnosti, skládání různorodých žánrových příměsí. Matoucně rozlišuje mezi subjektivitou Markova vnímání a „objektivním“ děním , které jej obklopuje. Také vynořování retrospektiv je sporné, zvláště pak ve zjištění, k čemu nebo ke komu je vlastně máme vztáhnout. Týká se to stísňujících dětských her Marka a jeho sestry, přitahované sklepením a obskurními obřady, které si vymýšlí, i předchozích nacistických zločinů, které postihly mentálně narušené děti. Dívka se totiž cítí být jimi oslovována natolik, že odmítá dům opustit. Vždyť Marek je vytěsnil, zapomenutou nacistickou zrůdnost připomene jedině místní archivář a knihovník (Bořek Procházka) těsně předtím, něž skoná, a Markova sestra je důsledně nahlížena takříkajíc „zvenčí“.
T.M.A. (záhadná zkratka odkazuje k obyčejné tmě, jen americkým distributorem překřtěné na vzrušivější soupísmení) jistě překvapí několika úlekovými scénami (zvláště v souvislosti se psem), šokuje několika brutálními prostřihy (třeba na vypíchnuté lidské oko nebo odřezávání nohy), nabídne i vypjaté sexuální scény. Přidat lze celkovou atmosféru zmaru (podobně zdevastovaná jako Markův dům je také zástavba přilehlé osady) a rozpadajících se společenských jistot. Jediný dostupný obchůdek, provozovaný nerudnou prodavačkou, má věčně zavřeno, v hospodě si všimneme jedině bezdomovitě vyhlížejících štamgastů. Kameraman Jiří Macháně jistě odvedl dobrou práci. Avšak celek strádá dramaturgickou zmatečností, svévolným splétáním stěží slučitelných prvků, které zanechávají jedině rozpaky.
Režijní uchopení je těkavé a nejisté, co chvíli se trochu ohlíží po záchytných bodech, které diváka vyděsily. Jenže čím víc chce Herz strašit, tím více se ocitá v područí nechtěné směšnosti. Vznikl film, který nectí pravidla žánru, což by ještě nemuselo vadit, ale s naznačenými posuny bohužel neumí přiměřeně nakládat. Proto dospěl k vypravěčsky rozklíženému tvaru, který sotva omámí svým jednolitým vystupňováním dění. Proto se některé postavy – zvláště Markova sestra – blíží k umělým, neživotným konstruktům, které příběh posouvají k bizarní, zakrvavělé hříčce s tajemnem. Pětasedmdesátiletý Herz je prostě za zenitem svých tvůrčích schopností a měl by být natolik soudný, aby si to přiznal.
